Rekonstrukce (1968)

Nasála jsem atmosféru 60. let a naladěno jsem měla ihned, příběh dvou mladíků, kteří se opili a pobili, mě zaujal, zajímal i bavil.. Tuším, že vzdoru vůči komančům rozumím docela dobře a s absurditami tohoto typu nemám žádný problém, odmala jsem nesnášela ty tzv. výchovné filmy.. Každopádně se jedná o snímek, který stojí za to vidět..

„Jaký je rozdíl mezi človekěm a opicí? Opice nemá občanský průkaz.“Tak se nám nová vlna 60. let dostala až do Rumunska, a za mě úspěšne! ...i s nápadem hudební složky tvořené čistě dobovými hity znějícími z tranzistorů a ampliónů jako vSlnku v sieti. Filmů se zápletkou kolem natáčení filmu vzniklo relativně dost, ale zákulisní náhled do pořizování scén pro socialistický osvětový dokument považuji za originální nápad, který dává na pozadí rekonstrukce delikventního činu dvou mladíků vyniknout až černohumorné satiře s ukázkou absurdity systému... a v jiných, než 60. letech by takové dílko ve východním bloku rozhodně vzniknout nemohlo, včetně poťouchlého sebemrknutí, jaké to filmy jsou hrazené státem! :o) Bavily mě svérázné formanovsko-papouškovské postavičky ztělesňující často důležitou profesi (právník, policista, profesor), ale i samotná autenticky civilní atmosféra. Dneska by podobný děj probíhal v reálu mnohem rychleji, protože s příchodem digitálních kamer není potřeba několik minut složitě připravovat a navlékat filmový pás. Nahlédnutí do dobové filmařské techniky mě však tu fascinovalo, zatímco ztrátu tempa jsem mírně pociťoval k závěru s přechodem do vážnější noty. Po víc než 6ti letech(poprvé viděno v rámci Challenge Tour 2018: 30 dní se světovou kinematografií)jsem tak ubral z původního plného počtu, stále však jde o film, který mi i opakovaně přinesl osobitý zážitek a zajímavou kritickou ukázkou zdalekanejenonoho notoricky známého poznání, co může provést s lidmi alkohol.[85%]

„Alkohol je dobrý sluha, ale zlý pán.”•Pod priamym dozorom súdruha prokurátora, sa naprosto systematickým spôsobom začínala odvíjať akási "rekonštrukcia" predchádzajúceho incidentu pri akomsi bufete neďaleko železničnej trate, kadiaľ akosi neustále prechádzali vlakové súpravy, až mi to predsa začalo i trocha viacej liezť na nervy v zmysle aj toho, že sa pomerne dosť blízko nich pohybovali títo ústrední aktéri [áno, titul obsahoval viacero hluchých miest, medzi ktoré by som určite zaradil nielen iba naháňačku husí, ale zároveň i ploché dievča v bikinách s tranzistorom pri uchu], pri ktorom boli jednak priamo zainteresované tri postavy, a súčasne sa tentoraz pred zapnutou kamerou znovu nastolila daná situácia, ktorá aspoň priblížila tento odstrašujúci príklad v podobe vzdelávacieho filmu, kedy by som azda mohol podotknúť aj to, že sa vytváral akýsi „film vo filme,” aby sa skrátka malo potenciálne publikum na veľkom pozore, keďže človek pod vplyvom alkoholu si vôbec neuvedomuje svoje činy a skutky; »vskutku dvaja kamarátiRipu&Vuică[jeho predstaviteľ v podaní Georgea Mihăițăua mi pripomínal argentínskeho futbalistu Lionela Messiho v mladšom vydaní], sa jedného krásneho dňa spili pod obraz boží na hore uvedenom mieste, kedy sa vzápätí v takomto podguráženom stave, začali k tomu ešte i medzi sebou tĺcť hlava nehlava, pričom asi najviac si to práve vtedy odniesol najmä čašník, ktorému dokonca jeden z nich hlavu rozbil, keď sa ich teda snažil od seba oddeliť,« samozrejme, že teraz recenzent použil svoju predstavu, nakoľko sa nenachádzal na mieste činu, keď došlo k danej udalosti → informácií sa mu dostalo len sprostredkovane, prostredníctvom podania žalobcu; v podstate to nevidela ani väčšina ostatných, ktorí sa zišli na rekonštrukcii prípadu, nazvem ich povedzme, ako "ŠTÁB," ktorý sa opätovne pokúsil oživiť tieto temné spomienky s výchovným charakterom...•A či sa mu to nakoniec podarilo, nechám na posúdení diváka; najskôr by som chcel poukázať na to, že rumunský režisér v podaní Luciana Pintiliea → asi až priveľmi "surfoval po tých klasických vlnách európskej šesťdesiatkovej kinematografie," lebo dajako pozabudol na kompaktný príbeh, ktorý z môjho uhla pohľadu častokrát nebol úplne prítomným, to jest absentoval; namiesto celovečernej podoby dlhometrážneho počinu, by podľa mňa bohato stačilo jeho polovičný úväzok na dĺžku nejakých 45 minút, a konečný výsledok by bol oveľa priaznivejším.•Na jedno pozretie asi stačilo, na repete už čas nevystačí.

Vyloženě to připomíná styl novovlných filmů, ale vzhledem k tomu vzniku se není čemu divit. Tady se Pintilie nejspíš dost vzhlédl v Godardovi, protože zdejší práce se střihovou skladbou a především tou zvukovou to dává jasně najevo - zvlášť v místech, kdy začne hrát hudba a po pár vteřinách skončí, přesně v momentu, kdy začne být nějak melodická. Je to podvratné jako Godard a přitom se zde odehrává uchopitelný příběh s hlubším poselstvím a přesahy až do podobenství, cou mi vyhovuje víc jak většina Godardovy tvorby, protože Godard byl hlavně experimentátor. Určitá všednost tam tak trochu je, budiž, ale k Formanovi nebo Passerovi bych to osobně nepřirovnával, vzhledem k tomu, že je zde znát stylizace a nesnází se především na všednost. Tohle je spíš lehké podobenství, už jen proto, že premisa je poněkud mimo realitu a graduje jak utržená že řetězu. Zapůsobit to ale umí, krásně by se k tomu dala napsat strukturalistická analýza a nejsilnější je Rekonstrukce právě ve svojí výstavbě, kdy dává mnoho drobných vodítek o všech dějích na scéně, propojuje je, ale nenásilně, spoléhá na aktivitu diváka. Až tedy na samotný závěr, který mi vadí, jelikož je přehnaně názorný a v čtyřech nebo pěti různých podobách jen opakuje stejný význam, asi aby to mělo dopad i na diváky, kterým to doposud nesedlo nebo je to naprosto nudilo. Myslím, že to v takové podobě nebylo potřeba, přišlo mi to poněkud konvenční, ale budiž, aspoň to není film vyhrazený jen pro úzkou skupinu diváků. Taky je to depka s málem kladných postav a možná trošku přehnaná, ale to se mi těžko posuzuje, když jsem rumunský komunistický režim nezažil (když to na něj přímo odkazuje) a hlavně mi to tentokrát moc nevadilo. 4*

Realistický kouseki přesto, že Pintilie může jen máloco říct otevřeně;alegorickásmyčka;nevyřčená hrozba režimu.Politický systém nakonec vždy dosáhne toho, co je z principu jeho záměrem a dav přihlíží a jeho rétorika je poplatnápravidlům "uspořádání"; dokud existuje vysvětlení pro neposlušnost (v zast.Vuică a Nicu, profesoraPaveliu, který částečně představuje svědomí a jehož stav přechází  různými fázemi nesouhlasu, od jeho vyslovení, přes šílenství z opíjení, nakonec ovšem končí rezignací, idívky v bikináchjako rozptylující prvek příběhu), neexistuje žádné riziko pro systém (v zast.prokurátoraalias falešné autority se "suitou", v bílém obleku, s kloboukem: VIP zobrazované doby, vyžadující nejvyšší pocty; občas se chová milostivě s lidumilskou péčí, čímž chce zvýšit obdiv a servilitu zástupu). Zdramatizovaná smrt Vuici sdílí spolu s krátkým předsmrtným monologem stylizovanost jeviště. Pintilie svou společenskou kritiku ale rámuje právě touto událostí. Místo aby zemřel Nicu, prakticky jediný člověk ve filmu, který je schopen odporu, je to Vuică, kdo se stane obětí systému a drilu komunistické mašinérie.P.S.:Vynikající snímek (díkyWilly, další Vaše překvapení ze zálohy...)