Radůza - půjdu, kam chci (2007)

Portrét svébytné umělkyně prošitý výjimečnou sadou nití skaných hloubavou duchovní úpravou… Výrazná chuť k umělecké práci, jakési předurčení k hudební tvorbě vůbec, srdeční autorské melodie, bezprostřednost slovních spojení a plných gest vytvářejí obraz, ze kterého lze číst. Život jako notový zápis osobních významů. Vůbec se nedomnívám, že by se dokumentu nepodařilo dostatečně odhalit ono niterné člověčí specifikum, protože kdo chce čísti mezi řádky, to opravdové a důležité tam najde.

Na výtku většiny kritiků tohoto dokumentu, že je přespříliš hřejivý a pozitivní, odpověděla Olga Špátová následovně: "Já netočím filmy pro kritiky, ale podle své vůle. Není snad nutné být kontroverzní za každou cenu. Mám ráda drama, ale i drama může být hodné a laskavé. Své hrdiny miluju a taky se ráda dojímám..."

Skvělá filmařina. Škoda, že trend dnešních dokumentů je hlavně vršit na sebe informace a samozřejmě chodit s portrétovaným do konfliktu. A většinou právě s totální absencí filmařiny. Portrét Radůzy takový není a hned se tu v diskuzi objeví hlasy, že je film příliš milý, uhlazený a hřejivý :) Dokument obecně je kromě rozkrývání temných hlubin a vyvolávání konfliktů mimo jiné také o poetice, dobrém řemesle a možnosti představit někoho talentovaného a vzácného jako je například Radůza. Bohužel v době Michaelu Moorů, Karlů Vachků, Žen pro měn a Českých snů zřejmě působí "špátovská" poetika jako něco přiblblého. :) Bavím se myšlenkou jak se pokusí jít Olga Špátová s Radůzou do konfliktu a ta jí samozřejmě natáčení hned stopne a omlátí jí harmoniku o hlavu. A to by se pak zřejmě líbilo víc...

V době koronavirové pandemie to mrzí , že nelze jít na koncert Radůzy. Léta neuvěřitelně rychle utíkají. Dokument je takový malý koncertík.

Hloubka.