Rachel se vdává (2008)

Demme chtěl dle svých slov natočit tento film jako poctu Robertu Altmanovi a vnějšími rysy se mu až překvapivě daří napodobovat jeho styl, jenže Altmanovy filmy nejsou jen o tom, co je vidět a slyšet na první pohled, a Demme při nejlepší vůli nikdy nemohl být sarkastickým, jízlivým a cynickým pozorovatelem všech trapných situací života, protože v sobě tu bolest z jejich trapnosti (a z myšlení a chování lidí okolo sebe) nikdy nenosil, a proto taky byl po většinu života hollywoodským nádeníkem a ne uměleckou a intelektuální kapacitou Altmanova kalibru. Ale i tak solidní pokus. :)

Nápad to byl asi dobrej - realisticky zachytit rodinnou situaci, kdy se jedna sestra vdává a celá a přitom se její sestra na tuto událost vrací z alkoholového rehabilitačního centra... Realita je nicméně taková, že člověk čumí téměř dvě hodiny na nudné přípravy svatby, otřepané americké "joky" v rámci proslovů a přitom mu to nic neříká, protože tady ta multikulti rodina není jeho vlastní rodina, takže mu ani ty rádoby "hluboké" řeči, nic nedají. Sem tam má teda Anne Hathaway nějakej ten výstup, získáváte ponětí, s čím se rodina zhruba potýkala, ale jestli čekáte na nějaké uzavření situace, ničeho se nedočkáte. A celý ten žánr je i špatně popsán, protože Drama / Romantický ani náhodou. Spíš vcelkuDepresivní rodinné dramabych to nazvala :-)

Každá postava působí jako skutečný člověk s vlastním příběhem a divák má doopravdy pocit, že je tam s nimi na té svatbě. Což nemusí být každému příjemné, ale stejně mě zdejší nízké hodnocení zaráží. Možná Demme trochu předběhl dobu, přece jen jsme na podobný styl natáčení asi dneska zvyklejší. I když tohle má snad víc společného s filmy Dogma 95 než s mockumentary sitcomy jako Office... Mě to každopádně skoro celou dobu bavilo, téměř neustále udržovalo ve stavu neklidu (což je dobře) a několikrát dojalo téměř k slzám. Scéna se závodem v naplňování myčky je absolutně geniální a krásná a zničující. Jo a všichni herci jsou fantastičtí, ale přece jen je to především film Anne Hathaway, a ta mi tady svým výkonem celkem vyrazila dech. Silných 8/10

Jeden z posledních filmů režiséra Jonathana Demmea, který vynesl Anne Hathaway první nominaci na Oscara s názvem Rachel se vdává předvádí neobvyklý pohled na svatební veselí, které tentokrát není čistě zdrojem veselí a nadšení. Naopak se sestra nevěsty kvůli veselce po dlouhé době dostane se svojí rodinou do kontaktu a tahle černá ovce rodiny je tak postupně konfrontována s pohrdavými reakcemi okolí. Samotný počet hlavní hrdinky Kym přitom spočívá v tom, že si stojí za tím, že její omluvy minulost nevymažou a to především proto, že se Kym skutečně dopustila především jednoho zásadního problému.

Jonathan Demme společně s kameramanem Declanem Quinnem pracuje s třesavými pohyby kamery, které v některých momentech působí jako z dokumentárního filmu, někdy zase naopak působí jako autentické domácí video. Tenhle tvůrčí záměr ale bohužel nemá ten správný účinek a především Demme tolik nebere důraz na jeho pověstnou práci s detaily obličeje jako ve Philadelphii nebo Mlčení jehňátek. Tenhle Demmeův trademark byste v Rachel se vdává hledali těžce a zamrzí to, protože právě touhle metodou Demme naprosto bravurně zvládal se do postav ponořit. To Demme chtěl zcela určitě docílit i u Rachel se vdává, úplně se to ale nedaří. Ruční kamera se možná hodí ke klasickému dokumentu nebo akčního filmu, rozhodnutí ohledně tohoto řemeslného zpracování v rámci psychologického dramatu je ovšem opravdu zvláštní. A i když by se dalo snadno namítnout, že se možná Demme pokouší o autentičnost, spousta ostatních aspektů zcela jakýkoliv nádech autentičnosti podkopává a divák především tuší, že Anne Hathaway nehraje Anne Hathaway. A především se přesně takhle nádech autentičnosti nevyvolává.

Právě výkon Anne Hathaway je opravdu výtečný. V roli bývalé feťačky je naprosto uvěřitelná a šlo pro ní jednu z prvních rolí, kde ukázala, že jí vážná role nedělá problém. Hathaway do svého výkonu dala naprosto všechno a pro nominaci na Oscara si došla zcela právem. Stejně tak se nedá říct vyloženě nic špatného o dalších hercích jako Rosemarii DeWitt v roli titulní Rachel, Billu Irwinovi v roli otce nebo Debře Winger v roli matky. V hereckých momentech skutečně není sebemenší problém, především i proto, že jim veškeré ty konfrontace ohledně dávné minulosti divák věří. Jenomže pořád Rachel se vdává k dokonalosti chybí mnoho věcí a především je vidět, že si nikdo není pořádně jistý, jak vlastně tu konfrontaci černé ovce s rodinou pojmout.

Celé to prostě celou dobu působí tak, že se vůbec nepodařilo skloubit svatební obřad a zároveň rodinná traumata. Je velmi bizardní vidět, jak se momenty, kdy na sebe lidé navzájem křičí a vyčítají si různé momenty z minulosti kříží s klasickými momenty na svatbě plné srdcervoucích proslovů a především té klasické svatby, kde se všichni veselí, tancují a pijí. Háček je též v tom, že film trvá pouhých 110 minut a přesto působí příliš zdlouhavě, což je navíc potvrzeno i tím, že mohlo mnoho momentů v pořádku skončit na podlaze střižny. A především si mohla scenáristka Jenny Lumet dát větší práci se scénářem, který ta rodinná traumata, komplikovaný vztah dvou sester a status černé ovce hlavní hrdinky mohl vytěžit o poznání víc. Rachel se vdává je po obsahové stránce strašně nevýrazný film a má štěstí jenom v tom, že díky své ´´ dokumentární´´ formě je v rámci žánru snadno zapamatovatelná. Jenomže zároveň nebude existovat důvod si někdy tento film pustit znova. Protože nejen není kdovíjak výborný, ale zároveň je v mnoha ohledech skutečně velmi prostoduchý.

Snaha o hluboký příběh ve finále u Rachel se vdává vypadá jako nepovedená mise, protože ty samotné velmi dobré herecké výkony nestačí s tak prostým scénářem. V případě, že by šlo o televizní produkci bych možná byl o poznání spokojenější, představa, že tohle skutečně natočil Jonathan Demme mě ale naplňuje velmi smutnými pocity a proto i přes některé kvalitní aspekty vlastně na tenhle film budu vzpomínat opravdu nerad. A radši si pustím záznam ze svatby svojí sestry a dám si k tomu víno. Rachel se vdává skutečně není pohromou, Demme tam přece jen v některých ohledech poznat je, neexistují ale žádné důvody, proč by se zrovna tohle mělo stát významnou filmovou záležitostí, která bude v příštích letech obhajovat pozice na seznamu nejlepších nebo nejdůležitějších filmů všech dob. Takové filmy totiž vypadají zcela jinak......

Úlohy tělesně a duševně postižených jsou samozřejmě jen jednou částí z palety rolí, které hercům předplácejí účast na ceremoniálech, kde jsou dekorováni ti nejlepší.
Další jistoty představují role homosexuálů, alkoholiků, drogově závislých a nejrůznějších trosek, klátících se na okraji společnosti. Kategorií pro sebe sama pak jsou party, kdy se herci vtělují do jiných slavných osobností - politiků, hudebníků nebo filmových hvězd - a úlohy, při nichž podstupují až neuvěřitelné tělesné proměny. Co dobrou hodinu funguje při budování napětí a dávkování informací, to se v závěru rozmělní do vyvařeně smířlivého poselství, servírovaného rádoby nenásilně na pozadí pokračujícího svatebního veselí. Být závěr o dvacet minut kratší nebo delší, moc by se nezměnilo: film skrze zbytnělou stopáž ubíhá kamsi do ztracena. Rachel se vdává poměrně věrně ukazuje dnešní tvář nízkorozpočtové americké kinematografie, kdy jména proslavená Hollywoodem odbíhají do nezávislých sfér a tam se pokouší o ono pravé velké umění. Plodí filmy ambiciózní, okázale inteligentní a za každou cenu seriózní. A snad i proto poněkud umělé a myšlenkově vyčichlé. Typově lze Demmeho snímek zařadit k festivalovým objížděčům typu Frozen River.