Puť domoj (1981)

Věčné návraty odněkud nikam. Kniha jako symbol budoucí naděje v lepší dny v konfrontaci s věčnými byrokratickými praktikami a nesmyslným násilím na náhodných obětech.

Země, v níž usedlí jsou pouze "lovci otroků". Ostatní jsou nomádi, kteří směřují k Velkému kaňonu, kde se má stát něco velmi důležitého. Nikdo však neví kde přesně je, a tak jednotlivé skupiny procházejí zemí křížem krážem. Jiní chtějí dojít domů, ale tam bydlí už někdo jiný. Jediné, na co se dá spolehnout je kniha, ale i ta mizí někde mezi lupiči. Nakonec přichází rozkaz, který nikdo neumí přečíst - až na oběť, která ví, že už domů nedojde.(08.10.2024)

Relativní autonomie historických časů vtělená do formy filmu: z jedné strany již klasický žánr východoevropské alegorické retrospekce čerpající metafyzickou autoritu ze symbolismů 19. století, v němž se rodily národy: však jiné, než tehdy okupované malé leč hrdé nacionalismy: všechny ty Paradžanova Granátová jablka, Abuladzeho Prosby, Iljenkův Bílý pták (sic), atd., atd. – samozřejmě, tehdy stále neautonomní sovětské republiky si v 60. – 80. letech 20. století musely vybojovat svůj kulturní boj se zpožděním jednoho století, díky němuž se tyto filmy těší jedinečné poetice, s níž dokáží udělat separovat jakýkoliv historický i vizuální motiv a udělat z něj privilegovaný uzlový bod Podobenství: zde např. magnetizující záběr na otevřenou svatou knihu národa prolistovanou větrem osvětlovanou božím světlem gruzínské domoviny… Je to silné, Rechviašvili geniální, ale bylo by to i lehce zatuchlé, kdyby režisér nezapomněl, že už se nachází o 100 let jinde: v době po všech nových vlnách a po Kafkovi Rechviašvili ještě geniálněji vytváří napětí mezi časem 19. století a stoletím dvacátým užitím všech těch nenápadných, ale o to významnějších poskočných střihů, stříháním přes osu nebo decentními zcizováky (vyprávění ve vyprávění). Právě tato inherentní sebekontradikce filmu žene hlavní postavu do závěrečného sebepopírajícího se absurdního gesta.(22.06.2024)

Křoviska, pláně, soutěsky, rokle. V Gruzii muselo být v dávných dobách krásně. Je to už dávno – z hradů zbyly zdi, v nejlepším případě stojí uprostřed krajiny komory, chlévy, zbytky kamenných staveb. Ve stromoví se ztrácí / jsou ztraceni lidé – motiv, který přechází z Gruzínské kroniky XIX. století. Oproti ní je posun ten, že je přeci jen jakási naděje možná: ve vězniteli se něco pohne a pustí zajatce na svobodu – děti utíkají lesem... Trojici poutníků se zželí uprchlého chlapce a putují spolu. Ale proti pohybu dobra se napínají skutky dalších zlodějů, šílenství dementních starců i zoufalá pouť dalších zbloudilců. A vypadá to, že dobra je stále méně: obchodníci s lidmi a ďábelští katalogizátoři zvítězí i tentokrát. Nevzdělanost. Tak by býval mohl točit po Marketě Vláčil. A uměli to tak Maďaři - portréty zla a dobra, kompozice v krajině, pozvolnost, meditace. Původ toho je asi v Bergmanovi.(10.03.2023)

Pro mě je důležitý i tenhle výjev zPouti domů(děje se v 17. století): Dřevěné vědro, někým proděravělé, dostoupá od hladiny pramene k žíznivci ve chvíli, kdy je prázdné. Voda, symbol pro všechno občerstvující, versus díry. Tytéž protipóly tvoří jádro celého filmu: na jedné straně bezelstný Antimos putující domů a poháněný jedinou touhou - po shledání (voda). Na druhé straně postavy motivované a rozpohybované změtí poloskrytých úmyslů (ne vždy špatných), úskoků, tenat (díry), kvůli nimž se Antimosova cesta klikatí a obrysy jehodomůtemní. To už bych nenazval propastí, natož bojem (ve filmu se útočí jednostranně) mezi dobrem a zlem, ani mezi právem a bezprávím jako vGruzínské kronice, ale střetem toho přirozeně základosvorného, co je skoro stydno, i když dávno radno chránit právem a hájit etikou, s tím úkladně rozkladným. // Navždy aktuální. Posun našeho století? Designové vědro, někým proděravělé, by elektrický naviják vytáhl k žíznivci ve chvíli, kdy v nádobě zbývají dva hlty vody, - kdyby se v půlce nezasekl.(16.09.2021)