Proti přírodě (2014)

Poviedka o nudnom a frustrovanom chlapovi, ktorý je mentálne stále na úrovni puberty, no už v kríze stredného veku. Namiesto toho aby zamakal na sebe, na zlepšení vzťahov a poriadne pomiloval svoju ženu, tak si ide na víkend pohoniť do lesa... aby si aspoň nachvíľu začal vážiť to čo má. 
Hlavná postava na ktorej je film založený je zahľadená do seba, absolútne bez charizmy a jeho detinské chovanie s absenciou vnútornej maskulinity je skôr odpudivé, jeho myšlienky triviálne a vnútorné dilemy nezaujímavé.

„Vlastně bych teď měl jít pořád dál, až kam to půjde. Chci tu zůstat a nevracet se. Co když se beze mě budou mít líp? Musím udělat drastickou změnu. Skončit v práci, opustit Sigrid. Anebo prostě zmizet.“Netušil jsem, že budu až tak moc splňovat cílovku filmu. Režisér ovšem dobře věděl, o čem točí. Snad jen škoda zcestného názvu, příroda tu slouží jako svobodný prostor k rozjímání, ne bojiště. Film je o myšlenkových pochodech hlavního hrdiny. Svázaného rodinným životem, a především společností. S touhou po svobodě, změně a samotě vedoucí k nalezení sebe sama, duševního klidu, chuti se znovu začít socializovat. Film o muži plném nejistoty, úzkosti, obav, domněnek, odcizení. O muži, co bilancuje nad ubíjejícím stereotypem, neschopností změny, mlhavým smyslem života a poznávajícím, co nakonec (zase) přijde. Právě závěr je nevyhnutelný (pominu mimózní scénu s lopatou). S pachutí vyměknutí a lítostí nad tím, co by člověk ztratil. Je kvůli tomu všemu Martin povrchní a sobecký? Dost možná. Intimně upřímný? Rozhodně. Za mě silné 4*.

Neskutečně plytká, nudná a banální pseudorealistická ptákovinka, která osloví leda tak někoho, kdo se v ní sám zhlédne. Konkrétně ve zpruzeném, tedy nepříliš šťastném kancelářském měšťákovi, který na víkendy utíká s báglem do kopců za městem, aby si ho mohl v přírodě vyhonit a přitom bilancovat nad svým neuspokojivým rodinným životem. Jeho snem je se rozvést, být chvíli sám a pak si narazit nějakou jinou babu než jeho ženu, se kterou ovšem po čase začne všechno nanovo. A tak dál a dál, stále dokola. Tomu se v buddhismu říká samsára, já tomu říkám lidská blbost. Ale jelikož je náš měšťák spíš takový ňouma a tichošlápek, vrací se samozřejmě v neděli opět poslušně a spořádaně do starých zajetých kolejí. Stopáž hoďka čtvrt, pocitově minimálně dvě. P.S.: Když jdou Norové do přírody, neberou si s sebou flašku s pitím, ale jen hrníček, protože běžně pijí z potoků i řek. Ale tím pádem pochybuju, že by měli ve zvyku do vody taky i chcát, tak jako náš týpek.

Do pasti rodinného stereotypu a existenciální krize jsem se ještě uvrhnout nestihl, ale i přesto jsem s “hrdinou” děje soucítil a chápal parazitující myšlenkové pochody, jež ho nepřetržitě pronásledovaly (ve finále si - nejspíš - něčím podobným občas projde skoro každý během jakéhokoliv vážnějšího vztahu). Za mě super sonda do duše obyčejného introverta na pokraji krize středního věku.

Na toto som nebol nachystany a prislo mi zle. Nesympaticky narcisticky honic Ole behajuc po horach (priroda si ma stale ziska) zvasta o svojom blbom zivote a mne to absolutne neprislo zaujimave. Typek sa neboji odhalit, slovne ci fyzicky, mna ale nedostal. Konca som sa dockal viacmenej rychlo, a podakoval som za kratku stopaz. Doslo by aj na preklik , no bal som sa ze pridem o nieco zaujimave. Ale neprisiel.