Prosím o slovo (1975)

Naprosty formalni rozstrel, at uz jde o dlouhe dialogy snimane na jeden zaber anebo detailni vychytavky - manzel kouri a na pozadi obraz doutnajicich tovarnich kominu, pisnicky od Beatles a do toho zaber na vlajecky NDR a RSFSR apod. Ovsem to tema - Muz na radnici v suknich. Cele mesto zalit do betonu. A pak jeste nabehnout doma s kyblem a mydlit podlahu... Takze ucebnicovy agitacni prototyp socialisticke zeny, propaganda jako remen. Jenze mistrovsky natocena. Stekly, Brynych, Matula a spol. se meli co ucit.

Mírné růžky v mezích zákona. Ale to tolik nevadí – díky za ně! Co to sráží dolů není většinou ani tendenčnost, za kterou jsou růžky schované (byť tedy: při rozsáhlém a naprosto mrtvolném defilé po udílení Leninova řádu se mi opět vybavila Naděžda Mandělštamová se svou diagnózou pro odcházející generaci „revolucionářů“ uniklých náhodou čistkám). Nevadila mi ani zcela nepokrytá forma koncertu – bradavičnatá Marfuša opravdu umí hrát, zejména očima – byť její muž není zrovna ten, kdo by budoval významy vedením herců. Horší to je s misanscénou – asi jsem namlsaný, ale je to taaak statické, je to celé velkorusky nehybné (velké emoce, velký Lenin), ani ne divadelní, prostě tak nějak velkorusky ustrnulé. Pamatuju se na podobnou strnulost i z Města Zero od Šachnazarova, u Šuškinovy Červené kaliny anebo z Danělijova Mimina – tezovitost, nenápaditost (myslím, že hýbat s obrazem je opravdu ani nenapadne). Snad časté makrodetaily to občas rozhýbávají; trochu FILMU je tu v exteriérech, ale i tam jsou střihy doslovné, významová zkratka víceméně nefunguje a montáž je velmi zřídkavá. Jelizaveta Andrejevna a kdo takoj Pol Sartr?(10.12.2024)

(SSSR II)Neumím rusky, ale pokud mám věřit zahraničním - anglickým - zdrojům, tak překlad PROSHU SLOVA jako PROSÍM O SLOVO je sice správný, ale příliš doslovný, jelikož také může znamenat CHCI PROMLUVIT. Takový název by byl vhodnější, protože mnohem více odpovídá jak bodu vyprávění, ve kterém se vše zlomí a ke kterému se retrospektivou vracíme, tak i jedné z významových rovin, která je kritikou systému stejně jako precizním ukázání toho, co na něm kdo viděl a proč mohl tak dlouhou dobu fungovat. Některé filmy se navíc hodnotí samy, protože obsahují sebereflexivní část, kterou lze vztáhnout na celek, a tento není výjimkou. Dramatikovi hlavní postava - typicky panfilovsky silná ženská hrdinka - sdělí, že téma je zajímavé, ale je s ním ještě něco třeba udělat, protože tato pasáž může pobuřovat a byla by příliš západní, jiná zase obsahuje humor a poukazuje na problémy, ale nenabízí řešení - východisko z nich. Nemyslím si, že by bylo nutné přicházet se zlepšovacími nápady, které pomohou produktivitě a efektivitě výroby/tvorby, ale že by umění samo o sobě mělo poukázat na to, jak z onoho systému ven, protože takhle se ukazuje pouze systém fungování. A to systém, který drží pospolitost, možnost výhod při dobře odvedené práci a umanutost, jež mu umožňuje jít dál, i když práce vykonávaná na 110% snižuje procentuální úspěšnost v osobní sféře. Inna Čurikova je správná svazačka, díky níž se systém nikdy nezhroutí do sebe (alespoň to tvrdí film)... a Gleb Panfilov ji jako herečku po Marfuše rehabilitoval, i když je nutné spíš ocenit nápaditý casting a kostýmy než herecký výkon samotný.(08.10.2010)

Asi prvních deset minut vypadalo zajímavě, pak mě sled několika zcela nezajímavých dialogů absolutně nezajímavých postav donutil v necelé polovině filmu opustit kino. [Ponrepo, 35 mm](31.01.2024)

Инна Чурикова v dalsim sovetskem flaku ktery trva pres dve hodiny, a da se na nej pritom uplne krasne koukat. Zena - fukcionarka a jeji problemy nejen s budovanim mesta: Scena pohrbu na zacatku a nebo oslava narozenin leziciho dedy mi asi na chvili zustanou v pameti.(27.01.2016)