Prosba (1967)

Problém s těmito podobenstvími mám často v tom, že mám nutkání v nich hledat velké složité symboly, jelikož je jaksi podvědomě očekávám, navzdory tomu, že jejich poselství může být mnohem jednodušší. Podobně jsem "bojoval" už s AbduladzehoPokáním, ke kterému jsem si pak ještě přečetl literární scénář, abych se ujistil, jestli mi něco podstatného neuteklo. UProsbyale na to, aspoň zatím, kašlu, jelikož si připadám dostatečně jistý v tom, o čem to celé bylo. Já v tom vnímal podobenství o náboženských i kulturních rozdílech mezi dvěma národy, které jsou nesmiřitelné a porušení vlastních zákonů tvrdě trestají, ačkoli je zajímavé, že k nezpochybnitelnosti vlastních tradic přistupují úplně stejně razantně. Zároveň skrze výjevy anděla a ďábla v tom vidím i podobenství o dobru a zlu a tom, jak a kdy nás jedna ze dvou stran momentálně ovlivňuje. Dobru a zlu se to vlastně věnuje jak z individuálního, tak i globálního hlediska, což dělá výsledek o to zajímavější. Po formální stránce se mi hodně líbila především práce kameramana a také výběr lokací, které narativní rámování historické balady skvěle umocnily. Nesedl jsem si ale s básnickým laděním, které zde takové je vyloženě doslova - tedy celý film je jednou dlouhou básní a každý monolog či dialog se rýmuje. Vždy mi to připomene, proč mám rád poetické filmy a proč si stojím za tím, že báseň nejde do filmové podoby převést doslovně, protože pak se z ní vytrácí její původní poetika. A to jsem zde vnímal docela dost, navíc to některé filozofující pasáže dělá poněkud tezovitými, což mi výsledné dojmy naopak shazovalo. Navzdory tomu u mě kladné dojmy stále převažují a i proto, že mi to utíkalo docela svižně, dám nakonec slabé čtyři hvězdy. Tudíž to u mě dopadlo hodnocením stejně jakoPokání, byť s tím jsem si sedl víc už jen proto, že se věnuje historicky současnějšímu období. Tématu vlastně taky, byť souboj dobra a zla uvnitř každého z nás je přece jenom téma věčné... Takže po této stránce by se to u mě teoreticky vyrovnalo. Slabé 4*

Prva cast Abuladzeho trilogie o strete dobra a zla, tentokrat na sovietskom Kaukaze. Ono, nie je to ani rusky film, je to o mentalite gruzincov, ich drsnych horach ... Abuladze nejde cestou strhujuceho pribehu, to najdeme skor v Hollywoode. Film som objavil len vdaka tomu, ze som sa prestal venovat vatovo planym filmovo teoretickym kecom, a namiesto toho som zaviedol filmovu prax : 77 %

Pakliže lze poezii vyjádřit obrazy namísto slovy, je tento snímek výsledkem. Doporučuji zhlédnout v naprostém klidu, tak aby vás nic nevyrušovalo a plně jste se soustředili na film. Je velmi náročné udržet pozornost (byť se na začátku zdá 70 minut jako lehce stravitelná stopáž) a každá zbloudilá myšlenka může ovlivnit filmový zážitek - když vypadnete z lyriky snímku, je velmi těžké vrátit se zpět a ne každý má sílu si film pustit znovu od začátku..."KRÁSA LIDSKÉ PODSTATY NESMÍ ZEMŘÍT."

Všiml si někdo, že je to o věčném boji Dobra se Zlem? Ale vážně, tento film náročného diváka neoslní složitostí vyřčených myšlenek, ale tím, jak je dokáže divákovi zprostředkovat - výjimečným splynutím obsahu a formy. Tedy něčím, co je u uměleckého díla jedna z největších předností. Fotogenická a pro středoevropana neskutečná krajina skýtá pro tento účel ideální materiál: horští velikáni a hrdé skalní štíty jako protějšky neméně hrdých héroů, kolem nichž se točí obě povídky, čistota a horské slunce jako zrcadlo neposkvrněné Panny, drsný, ale skutečný a čestný život horalů oproti malichernosti a marnivosti lidí z rovin pod nimi. Do toho skvělá hra kontrastů černobílé kamery - ďábel balancující na hraně temnoty a denního světla, scéna pohřbu, kde postavy plasticky vystupují ze všeobjímající tmy a dávají tak vzpomenout na vzácnost a krátkost života.

Na první pohled působí Prosba jako báje z neurčitého dávnověku, ale při bližším seznámení se s kontextem zjistíme, že je překvapivě velmi realistická. Dva hlavní příběhy filmu vycházejí z lyrickoepických básní Važy PšavelyAluda KetelauriaHostitel a host, obě byly přeložené do češtiny v knížcePojídač hadů(Odeon, 1982). Važa Pšavela (pseudonym znamenající Junák Pšavský) sice do svých básní vkomponoval mnohé mytologické a lidové motivy, nicméně život na Kavkaze na konci 19. století ztvárnil víceméně realisticky. Velice odlehlá horská oblast Chevsuretie (a nedaleké Pšavsko) leží až u gruzínské hranice s Čečenskem a v zimě je po zemi dodnes zcela nedostupná. Civilizace sem v průběhu staletí pronikala jen velmi pomalu, takže ještě ve 20. století tu Chevsurové žili prakticky podobně jako v Abuladzeho filmu, chodili v kroužkových zbrojích a pestrých kostýmech a platila tu dávná rodová pravidla včetně krevní msty. (Viz také třeba trochu romantizující románBílý límečekMicheila Džavachišviliho). Věžové město-pevnost Šatili (v první povídce filmu) obývali Chevsurové až do 50. let a i dnes vypadá skutečně tak jako ve filmu. Kistové z druhé povídky jsou v gruzínštině vlastně Inguši a jejich filmové město je dodnes rovněž zachovalý ingušský aul Erzi.