Přiznání (1950)

Téměř všechny filmy z tohoto období jedou podle stejného mustru a z něj se nevymyká ani tento, ten rozdíl oproti jednohvězdičkovým nebo Odpadovým je snad jen v kvalitě režie, technických záležitostí a scénáře. Ty se tady docela povedly, ale jinak nečekejte nějaký průlom - zlí továrníci, zlý předválečný soud, hodní a snaživí soudruzi dělníci. Tady je to tak na lepší dvě **.

,,Nám teď jde o nového člověka!'' --- Tohle je docela zjímavý film. Jak už tu padlo v některých komentech, to místy retrospektivní vyprávění i závěrečná de-facto zopakovaná schůzka u advokáta byla na svoji dobu hodně zajímavým počinem. Příběh samotný možná někoho dojme, ale uvědomme si v jaké době to bylo točeno a proč. Tou dobou už řada takzvaných továrníků, inteligence, statečných lvů západního odboje, kněžích, statkářů a i těch co tvrdě dřeli (včetně mého dědy co měl pekárnu s jedním dělníkem) živořila po kriminálech, na uranu nebo čekala na špagát. Ti šťastnější na svobodě zažívali co je to skutečná bída. V roce 1950 měl už soudruh osudy lidí pevně v ruce a jelo se podle nejtvrdších metod zrůdy Stalina. A Kléma se nehodlal nějak žinýrovat. Byla to ta nejodpornější doba. Nezastírám, že za krize a před válkou se všem vedlo dobře. Leckdo jel podle metody, že když budu mít deset dětí, pět nejspíš umře a těch dalších pět mne možná zajistí na stará kolena. Uživit tedy takovou rodinu asi nebyla legrace. Navíc jak víme - sex je zábavou chudých. Zcela dostupnou, zdarma, avšak mnohdy s následky. A zcela jistě v té době byli i majitelé fabrik a továren co opravdu dělníky drali z kůže kvůli svým ziskům. každopádně továrny byly jejich a mohli si s nimi dělat co chtěli  I s vyýrobky a stroji v nich... A když je krize, nevyrábíte, tak dovolit si živit jen tak dělníky měl možnost asi málokdo... --- Divná věc, dnes jsem se zůčastnil divoké diskuse na FB věnované sobotní demonstraci dezolátů na Václaváku z nichž část se pak vydala utrhnout z Národního muzea ukrajinskou vlajku. Vlajku, která tam visí jako morální podpora na instituci zastřešující vzdělání a rozum, zavěšenou mezi sloupy se zadělanými průstřely od ruSSáckých hord ze srpna 1968. Právě takových, které dnes vraždí, kradou a znásilňují na Ukrajině. A jedna ženština mi tam začala na FB vysvětlovat, že právo ji utrhnout lid (já říkám lůza) měl, protože Národní muzeum je naše! Tak jsem se jí snažil vysvětlit, že není. Nejen budova, ale ani vlajka na ní visící. Že je to všechno něčí vlastnictví a i když se to davu nelíbí, nemůže to servat jen protože se budova jmenuje Národní. Vysvětloval jsem oné dezolátce, že jí nepatří ani divadlo - taktéž jména Národní a dokonce ani žezlo z korunovačních klenotů. A že když na cokoliv z toho sáhne, páchá přestupek a od určité hodnoty i trestný čin. Nepochopila. Stejně jako dělníci ve filmu tlačící tři vagony zpět do fabriky ač to není jejich majetek a továrník se rozhodl je poslat na Slovensko. Vzpomněl jsem si na to u tohoto filmu a na jednu stranu mi to přijde celkem zajímavé, jak může být někdo tak hloupý. Na stranu druhou až strašidelné, když vidíme kolik těch lidí tam takto zvířecky smýšlejících bylo... Mne film zaujal hezkým znázorněním své doby, hodně se točí kolem železnice a vláčky já rád. Docela zajímavá byla pouť. Člověk má zafixováno, že na ní byla střelnice, kolotoč a nějaký stan s kouzelníkem nebo ohýbačem podkov a kupodivu, oni už tehdá měli kolotoč lochnesku a dokonce autodrom ! Ve filmu se mihne i kupa tehdy velmi mladých herců jako pan Sovák,  Lukavský atd...  Dohromady dávám za tuhle agitku dva knoflíky. * *

Tento snímek mě nejprve neuzaujal, postupem času jsem ovčem s hlavním hrdinou začal soucítit. Nelehký život si prožil a lecos musel vytrpět, ale nezvdal se a ve své cestě pokračoval dál. Je zde opět trochu cítít propaganda, ale v porovnání s tehdejšími filmy z této doby, to bylo ještě v únosné míře. O to líp, že ke konci je učiněno zadobře a lidé, co ho poslouchali se rozhodnout pomoc mu v jeho nelehké situaci a zakročit.

Celkem neznámý film jen málo známého režiséra nenadchne, ale ani nenudí. Obecně mě mrzí, že naše kinematografie padesátých let je dost přehlížena, zjevně z politických důvodů. Nespravedlivě, neboť spousta tehdejších snímků ty současné hravě strčí do kapsy. "Přiznání" je dnes cenné asi hlavně proto, že zde vystupují mladíčci - později legendy - jako Sovák, Lukavský či Lipský.

30%— Ecce, homo, ecce, commilito. Agitka o zrodu nového soudruha a jeho přijetí mezi své, značně naivní, jak to bylo v té době zvykem. Samotný příběh Aloise Urbana byl celkem zajímavý, ale politika tomu ubírá na působivosti. Je ale zajímavé sledovat, jak si to soudruzi tenkrát představovali. Poměrně hezky to vyjadřují poslední věty filmu: „Co mám dělat já v osobním oddělení, když mám tady na papíře Václava Severu a najednou tu je nový člověk?“ — „Kuš s tvým papírem, nám teď nejde vo papír, ale skutečně vo novýho člověka!“