Pantáta Bezoušek (1941)

Pekný film romantizujúci Prhu a český rodinný život do takej miery, že pantáta Bezoušek je vlastne NěmcovejBabičkav nohaviciach. So sedliackou múdrosťou svojich šedín rozdáva radosť a dobré rady plné tradičných hodnôt. On je však len moderátorom príbehu nešťastnej lásky Melanky a Jana, ktorým svokor nepraje, čo je vlastne parafráza Predanej nevesty, ktorá je tiež súčasťou filmu. Napriek všetkým problémom nejde o žiadnu drámu, ale príbeh, ktorý srší pozitivitou a naivným optimizmom. Produkcia je výborná a ani hercom nie je čo zazlievať. Škoda toho zbytočného pátosu a naivnej romantiky. 65%

Tento poněkud "přeslazený" vlastenecký film vzdávající holt krásám Prahy je určitě dobře vnímat v kontextu doby svého vzniku. Umím si představit, že v časech okupace jej diváci museli vnímat jako pohlazení po duši. Moji duši pohladil "obr dobr" Jaroslav Vojta v roli bodrého dobrosrdečného venkovana. Celé to vyprávění, kterak"hodný dědeček z pohádky"alias pantáta Bezoušek pomohl ke štěstí dvěma mladým zamilovaným lidem, je trošku jak z červené knihovny, ale už jen kvůli herectví Jaroslava Vojta stojí za to, si tento film i dnes pustit.

Nádherný film a další důkaz nesmírně silné protektorátní kinematografie. Všimněte si, kolik v té tíživé době vzniklo hodnotných a vlasteneckých filmů. Myslím, že naše slavná demokracie se na nic podobného nezmůže ani za sto let. Jsem také vesničan a žil jsem pár let v Praze - ano, je to krásné město, dnes bohužel stále více pod vlivem zhoubných ideologií, ale ten skutečný český duch prostě žije hlavně na venkově.

Pantáta Bezoušek je dalším příkladem filmu, který je Československým remakem. A je to vlastně milý film, neboť Jaroslava Vojtu by za dědečka chtěl asi leckdo. Nakonec i záměna je vlastně pro tento typ filmů ve 30. a 40. letech typická a snadno je tedy očekávatelný konec. Na druhé straně máme unikátní možnost sledovat Prodanku z Národního divadla. Dále film propagoval ve velké míře Prahu samotnou a její krásu. Záběrů, které poukazují na její malebnost  je dost. Možná, že na tom měl lví podíl i Karel Hašler, velký vlastenec a Pražák obdivující její krásu a zpívající o jejich půvabech. Bohužel šlo o jeho poslední film, jelikož ve stejném roce zemřel v Mauthausenu.

Podle některých zdejších komentářů jsem se obávala zbytečně nastavovaného děje pomocí opery, ale nakonec jsem byla nadšená z jejich vzájemného propojení, asi jako v daleko pozdějšíchBídnících 20. století.Jediné, co mi na ukázkách z Prodanky vadilo, byly Mařenčiny střevíčky na podpatku (+ průhledné punčochy), které se poněkud ke kroji nehodily. Skvělý Vojta i Plachta. Ten si mimochodem roli pěstouna dětí současně zahrál jak ve filmuNebe a dudy (1941), tak v pozdějšímPrávě začínáme (1946).