Ostrov děsu (1970)

Slabší kousek z filmografie žánrového klasika. Skupina mužů a žen zůstane uvězněna na ostrově. A zatímco profesor odolává nabídkám v řádech milionů dolarů za svůj tajný vzorec, umírá jedna postava za druhou. Mrazicí box se plní mrtvolami a nikdo se není jistý životem. Hodně se povídá, postavy se procházejí či pobíhají a do toho se objevují mrtvoly, až si jeden vzpomene na Čtyři vraždy stačí... Napětí pozvolna stoupá až k závěru, žádný velký šok se ale nekoná. Gore nulové, nahota jen v náznaku a hudba tentokrát tuctová. Pochválit lze hlavně krásné ženy a báječné interiéry dokazující, že Italové jsou národem s vrozeným smyslem pro estetiku a umění. A obraz od Joana Miró je naprosto skvělý!

Děs, tedy filmařský. Nudná a nezáživná variace na Deset malých černoušků, kde se víceméně stále chodí na procházky po ostrově, asexuálně flirtuje a vraždí mimo zájem kamery. Nálezy naaranžovaných mrtvol a jejich skladování v chlaďáku společně s hovězí čtvrtí (kde se tam vlastně vzala?) je vlastně tím nejzajímavějším, plus tedy až surrealistická scéna s námořníky, kterou jsem do teď plně nepochopil.  Že ale tohle někdy napíšu o filmu s mou femme fatale Edwige Fenech od Bavy, to bych si nikdy nepomyslel.  Bavovy tvůrčí schopnosti si zřejmě na tomhle ostrově  ale vybraly dovolenou.  Co naplat, i mistr se tesařjednouutne.

A toto bylo co jako? K odpadu chybí jen malinko. A nezachrání to ani Edwige Fenech, která své vnady tentokrát nechává komplet zahaleny. Scénář je naprosto tupej, finále naprosto směšné! Celý mě to připadalo jako totálně zhulená diletanština, hrající si na kdovíjaké umění. Mordy absolutně o ničem, vrchol byla střelba z pistole jako z nějakého zetkového akčňáku. Stop! Tohle byla snůška nesmyslných scén a ubohých pokusů navodit nějaký obstojný dialog a atmosféru vůbec. Nevěřil bych, že tohle natočil můj oblíbený filmový mág Mario Bava. Asi byl pod vlivem nějakých drog, nedovedu si to jinak představit, tohle je pro mě jeho nejslabší film, na který velice rád rychle zapomenu. Jediné, co stojí za zmínku a za tu jednu hvězdu je mražák, při jehož každém dalším doplnění hraje úžasná kolovrátková hudba. Jinak není opravdu o co státi a zbytečno jest časem mrhati.

Některé Bavovy obrazy (naléhavé detaily různobarevných očí v úvodu, rozuteklé skleněnky, rozrůstající se zátiší v lednici...) málem dávají zapomenout na přízemnost dialogů a hereckých projevů. Černou frašku, kde deset malých negříků zastupuje pětice bílých podnikavců a stejný počet jejich vleků k nakousnutí, sestříhal sám režisér.

Na ceste niekde medzi novovlnovou pocitovkou ako Zväčšenina a plnohodnotným giallom. V žiadnom prípade nejde o horor, ale o štýlové krimi, ktoré spolieha na krásne ženy, elegantné letné šaty a spodné prádlo a modernú luxusnú vilu na horúcom opustenom ostrove. Bavov cit pre vizuál tu pravdaže je, ale na rozdiel od jeho vrcholných diel nevystupuje z dobového priemeru. Odhliadnuc od toho zápletka je nezaujímavá a napätie tu nie je žiadne. Edwige Fenech je nádherná a skoro mi srdce zovrelo, keď to vyzeralo, že umrie hneď v prvej scéne. Chvalabohu to bol len falošný poplach.