Il rosso segno della follia (1970)

Mario Bava patří mezi moje nejoblíbenější režiséry a právem mu tak tady patří místo v mé TOP 10. Myslím si, že všechny jeho nejlepší a nejzásadnější filmy už jsem viděl a těch pár méně známých kousků(jako je třeba tento) si nechávám na horší časy.Il rosso segno della follia/Hatchet for the Honeymoonje jakousi sondou do mysli vraha. Giallem bych to vůbec nenazýval když už tak spíš psychologickým dramatem s krimi linkou který se v druhý půlce přehoupne i do duchařskýho příběhu a tak trochu je tu cítit i gothický horor. Každopádně to všechno pospolu celkem funguje. Pochválit lze i zvolenou hudbu. Ale jak už jsem psal. Věděl jsem, že to nejlepší od mistra Bavy mám za sebou a tohle je opravdu jeden z těch jeho slabších kousků. Nejde o nic k čemu bych se znovu vracel. I přesto jsem rád, že jsem film viděl a myslím si, že film za jedno shlédnutí stojí. 3hvězdy

Jsem velký fanda Maria Bavi a považuji ho za člověka, který pomohl definovat mnoho horrorových žánrů a svými postupy v podstatě ukázal všem ostatním jak se to má dělat. Proto mě mrzí, že tohle “giallo” je tak odfláknuté a pod standardem tohoto velikána. Nebavilo mě to, nemá to atmosféru a rozhodně nedoporučuji tenhle kousek. Bava toho natočil spoustu lepšího ….

Zaujímavo spracovaná záležitosť. Myslím, že je to trochu atypické, vzhľadom na to, že od začiatku vieeme, kto je ten vrahoun, o to zauimavejšie, je ponor do mysle takéhoto človeka. Miestami mi to trochu pripomínalo aj legendárne Psycho. Musím uznať, že kulisy, v ktorých sa dej odohrával boli mimoriadne pompézne a bohaté. Len to si vždy poviem, že ech nechcelo by sa mi to upratovať.

Ostal mi posledný giallo kúsok o sériovom vrahovi, dúfal som v nápravu dojmov, no bohužiaľ, opätovne ide o snímok, v ktorom sú všetky karty rozdané hneď od úvodu, pričom myšlienkový súboj medzi detektívom a vrahom, rozhodne nie je podaný spôsobom, že by jeden jasal. Je z toho cítiť "starina", ako kriminálka to nijak mimoriadne neohúri, čiže žiadny aplauz na záver sa nekoná.

Giallo netradičné v tom zmysle, že od počiatku poznáme identitu vraha. Ale aj v tom, kam sa dej uberie v jeho tretej tretine. A zároveň poteší aj prekvapivým zvratom ohľadom identity jednej modelky (nie že by sme to nevideli už x-krát, len som to nečakal) a zároveň aj cynickým záverom. Motivácia vraha, samozrejme ide o traumu z detstva, nie je až tak ohurujúca, skôr je veľmi jednoduchá a nakoniec nechápete, prečo si na tú traumu John dokáže spomenúť až po x zavraždených ženách.