Onna ga kaidan o agaru toki (1960)

Podobně jako jistý kritik jsem viděl spíš elegantní esej než vzrušivé drama na mistrovské úrovni. Půl čtvrté hvězdičky za půvab hlavní představitelky.

Překvapivě hutný psychologický film, který by patřil do první kategorie japonských psychologických filmů (tz. doslova vše je řečeno), ale takovým způsobem, že své "úplně všechno" chytře graduje. Zároveň je to zajímavý pohled na život stárnoucích gejš (reprezentovaný samozřejmě jednou) v 50.letech, které po "vysloužení" měly jen tři přípustné možnosti, kam v životě dál - vdát se, zabít se, nebo otevřít vlastní bar s gejšami. Vše plyne poklidným tempem, postupně se rozvíjejí všechny důležitější postavy a divák do tohoto prostředí pronikne opravdu dobře. Mezi klady bych dal i skvělou kameru, typickou pro japonskou zlatou éru a určitě i veškeré herecké výkony, jelikož zde všichni moc dobře ví, jaké postavy hrají a umí to tak i podat. Jen mi osobně k silnějšímu prožitku bránil fakt, že je to až moc vztahový film, což mě v nemalém počtu scén, ve kterých jde hlavně o řešení vztahů, míjelo. Ale jinak určitě povedený film a menší počet hvězdiček bych mu nedal ani náhodou. Slabé 4*(01.05.2024)

Pracujete-li v nočním domku, musíte s přibývajícími léty volit více méně mezi dvěma relevantními možnostmi. Buď si otevřete domeček vlastní nebo se dobře vdáte. Jenže volba té či oné cesty Vám samozřejmě nemusí zajistit životní štěstí, a tak velmi těžko jednu zvolit. Co když se Vám na zvolené cestě nebude dařit? A volbou této cesty si navždy uzvavřete možnost volby cesty druhé? Přesně této problematice se věnuje Naruseho snímek. Jenže tato relativně zajímavá zápletka je servírována nevalným stylem, a tak se na více, než průměr dostat nemůžeme.(08.03.2014)

Další Naruseho pozoruhodně pronikavý portrét ženy v krizové situaci reflektuje napětí mezi samotou spojenou s nemilovaným řemeslem gejši v moderním baru a touhou po samostatnosti, která by zastoupila zdánlivě již nemožný manželský svazek. Naruseho Keiko (kterou úchvatně zahrála Hideko Takamine) prochází světem tokijských barů, její pohyb, neuvěřitelně sdělný, v dokonalé souhře náznaků, gest, mimiky a tělesných poloh, prozrazující ještě více než slova či děj, glosuje smutek a odcizení těchto míst. Podobně jako u dalších režisérových hrdinek i zde je rytmem jejího života tep deziluzí, tragédií a dojemně přijímaných potěch, které však prchají co stín. Bolest a krása se v Keiko sváří v symbol, jehož zdánlivá maska (maska gejši vtělující, jak sama hořce přiznává, luxus má ve filmu rysy vnuceného dandysmu) je současně zátěží i jeho významnou součástí podobně jako chůze po schodech (vedoucích do baru), která svou nepříjemností a tíží ironizuje osvobozující vertikalitu, pohyb vzhůru k volnosti, o níž hrdinka sní.(18.07.2011)

Jako vždy excelentní Hideko Takamine v roli úspěšné "společnice", tentokrát jí však navíc zdatně sekunduje (o osm let mladší) Tatsuya Nakadai, se kterým se sešli již např. v (rovněž Naruseho) Daughters, Wives and a Mother, či Kinoshitově Immortal Love (kde měli možnost vzájemnou souhru rozehrát asi nejvíce). Ten hraje manažera klubu, který je do Mamy zamilovaný (není nicméně zdaleka sám). Největší důraz klade Naruse na citové vyhasínání hlavní hrdinky, jako vždy si dává přísně záležet na tom, aby byly všechny postavy uvěřitelné a realistické a jejich konání pochopitelné, čímž dociluje obvyklé plnosti charakterů. Zároveň je mistrem konců, poslední záběry jako by vždy přikládaly poslední dílky k puzzlu, který pak velmi jednoduše zobrazuje věci nesmírně složité...(04.06.2009)