Ofélie (2018)

(Zhlédnuto dne 12.06.2026). Budu stručný: ne, ne a ne. Bohužel, ať už se snažil snímek vyvolat ve mne zalíbení, a krátce po zhlédnutí mne dokázal i chvíli podržet, pouto zůstalo, velmi křehké, jen krátkou dobu mezi námi a nakonec se přetrhlo. A to, přitom, mám na rozdíl od mnohých ostatních Daisey Ridley v poslední trilogiiStar Warsdocela rád, ačkoliv zdaleka ne tolik jako Natalii portmann v té předchozí (...). Děj jako takový se mi líbil.Opheliavypráví příběh skutečně z pozice hlavní hrdinky, ačkoliv někdy se stane, že i nikoliv, aspíše sledujeme jiné postavy, jak na ni v její prítomnosti reagují. Dost často se i vynoří příjemná milostná zápletka, a krásné chvíle v úchvatném prostředí si diváka získají. To vše je však neskutečným způsobem ničeno... Georgem MacKayem. Omlouvám se, ale více nesympatickou postavu hrající jako solný sloup a emocemi připomínající obyčejný kus kamene jsem ještě nespatřil. Tím mohu shrnout vše ohledně jeho Hamleta, který mi přirostl k srdci asi tak, jako lepí dnešní kancelářská lepidla (chápejte, vůbec). Další postavy, královna, král, její sestra, přítel Hamleta (nevím, kde vzali Devona Terrella, ani nevím, zdali v předloze měl mít snědou pleť, ale na tom nezáleží, ani on neuměl hrát) a všichni ostatní stojí za nic. Snad jen dvorní dáma královny, jež se chtěla rovnat Ofélii, se mi alespoň trochu líbila (...). Děj jako takový, jak už padlo, má svůj potenciál. Ofélie mi přišla sympatická, její provokativnost, chvilkové (hrané) šlenství mne bavilo. Její zdánlivá smrt mne trochu zasáhla do srdce, stejně tak i veškeré hudba se snímekm spojená, jež měla opravdu veliký půvab a Steven Price si zaslouží můj obdiv. Toť tak ale vše dobré (...). Bohužel, ostatní dosti ničí tento film, a proto mu dávám jen 45 procent. Dal bych i tři hvězdy, ale asi jen krátce po jeho zhlédnutí. Po pečlivém uvažování si zaslouží jen dvě, a to hlavně vlivem onoho Goerge MacKaye. Nedoporučuji, nenechte si zkazit večer a radši sáhněte po jiném díle.

Nápad převyprávět příběh Hamleta z pohledu osudem zmítané Ofélie mi přišel vskutku zajímavý. Když ale do hry zapojíte totální girlboss Ofélii, která si v ničem nezadá s Xenou (ale když má být nenápadná, volí vždy takové prosté barvy, jako je třeba červená), absolutně necharismatického Hamleta, jejich podivný a sotva uvěřitelný vztah, pestrobarevný středověký dánský dvůr (a ne, nemyslím tím oblečení) a zkrátka fakt, že Ofélie byla původně jen vedlejší postavou, a tudíž u klíčových událostí příběhu není přítomna, vznikne vám poměrně plytké, nezajímavé a zapomenutelné dílko, které je poutavé snad jen českými hrady, jež však zřejmě nebyly dostatečně zajímavé, takže musely být dotvořeny počítačem. Ofélie tedy vyloženě neurazí, ale bohužel ani příliš nenadchne.

Hair goals, ale jinak... Byla jsem tak připravena tento film milovat, ale nepodívala jsem se na něj hned, jak jsem se dozvěděla o jeho existenci, a možná to vedlo k tomu, že mi po delším čekání přišel spíš nedodělaný a prázdný místo vzrušující a nečekaný. Vztah mezi Ofélií a královnou jen hrubě načrtnutý, vztah mezi Ofélií a bratrem jen hrubě načrtnutý, vztah mezi Ofélií a otcem jen hrubě načrtnutý, vztah mezi Ofélií a čarodějnicí jen hrubě načrtnutý, vztah mezi Ofélií a Hamletem jen hrubě načrtnutý... O čem to vlastně bylo? O Ofélii samotné to nebylo, protože z každé scény je bolestivě zřejmé, že je jen vedlejší postavou, a že se tvůrcům přes veškerou snahu nepovedlo ji vycentrovat. Po pár dnech přemýšlení musím dodat, že alespoň závěrečná sekvence byla celkem působivá, ale jestli ono to nebylo hlavně doprovodnou hudbou. Možná stačí pustit si skladbu "To Lose Himself In Vengeance" ze soundtracku a nechat svoje myšlenky rozeběhnout.

Ofélii považuji za vážně zajímavou podívanou, kdy jsem především uvítal vůbec nápad podat tradiční hamletovskou tragédii z pohledu jiné účinkující postavy, v tomto případě tedy Hamletovi milé, Ofélie. Co mi ovšem udělalo asi ještě větší radost, tak že se zde tvůrci zas nepokoušeli o nějaké netradiční zpracování, třeba v podobě zveršovaných dialogů, s čímž jsem se setkal již v několika filmových adaptacích Shakespearových děl a pokaždé to na mě působilo spíš rušivým dojmem, než aby mě to oslovilo, tady jde nicméně o klasické zfilmování a já si to tak celé mohl o to víc užít. Celé to zpracování je každopádně podáno na daný typ filmu až nezvykle svižným a nenudícím způsobem, notoricky známé předlohy se to pak, hlavně v závěru, též až tolik nedrží, což možná může někomu vadit, což sice také určitě chápu, na druhou stranu není ona zápletka ale pak zas až tak předvídatelná, díky čemuž tu dojde i k několika příjemně nečekaným zvratům, prostě Ofélie působí nápaditým a funkčním způsobem, což mě fakt potěšilo. Plusové body jinak tato kostýmní podívaná získává i za výpravu, za atmosféru a za styl, a jistě nemohu opomenout ani výrazné výkony většiny přítomných herců, na čele s Daisy Ridley, která mě nejen svým herectvím okouzlila stejně jako Hamleta. Kdybych měl pak něco vytknout, možná by to byla nefunkčnost emocí a asi i až opravdu velký odklon od předlohy v závěru filmu, jinak ve mně nicméně převládá opravdu spokojenost v podobě převážně pozitivních dojmů.

Je něco shnilého v království dánském, které lemují vysoké hory pokryté ledem a nejbližší přítel Hamleta je černoch. Ano, jsme v království politickokorektní pohádky, kde se Ofélie neutopí, ale najde azyl v klášteře, kde jsou opět černé řádové sestry, má dítě, ale k otci už příběh nedojde. Ve filmu je vše takové povrchně plytké. Scény jsou svícené jak reklama na pojištění. Noční scény nemají atmosféru, vše je přebarvené a světlo, které má být ze svíček či pochodní je často modré. Na hradbách vidíme skrz gotické ornamenty, které jsou tak světlé, že vidíte strukturu kamene, celá souhvězdí. Model hradu i s malými světélky je obalený postprodukčnímy mračny. Ofélie si po vzoru další Shakespearovy hrdinky vezme jed, který napodobí smrt, ale nelogicky se potopí do jezírka. Asi má žábry, takže přežije a děj tak spěje k happy endu.