Oči mé matky (2016)

Umělecké horory moc nemusím, protože mě často vnitřně neuspokojí natolik, abych jejich shlédnutí nepovažoval za promarněný čas, v tomto případě si ale nestěžuju, protože příběh o vyšinuté ženě, která se svérázným způsobem snaží žít v minulosti, popírat rány osudu nebo se s nimi porvat po svém, mě "příjemně uspokojil."

Riadna úchylárna. A pekne zvrátená. Ale čiernobiela kameramansko-strihačsko-vizuálna ambícia filmu je veľmi pôsobivá. Zábery sú starostlivo, do posledného detailu pripravované, rovnako tak ostatné výrazové prostriedky. Žiaden klasický horor. Žiadna krv, alebo iná doslovnosť. Žiadne zvukové efekty, ani hudba. Súčasne ale príbeh neponúka vôbec žiadne napätie, len znepokojenie, možno až znechutenie s veľkou porciou cynizmu. Neponúka ani potrebnú nápaditosť a pri takejto dejovej a dialógovej úspornosti sa aj tých 75 minút zdá byť priveľa. Je to skrátka len taká malá úchylárna. O osamelej očnej chirurgičke. 54 %

Uff, tak tohle je něco, co už nikdy nechci vidět. Ale nechci to vidět v tom pozitivním slova smyslu. Je to naprosto odpornej film, ve kterém se zhmotnily snad moje nejděsivější noční můry. Strašně tomu napomáhá stylizace a kamera, plno záběrů je jak od zvrácenýho malíře trpícího hodně vážnou poruchou osobnosti. Na zeď bych si to teda nedal, ale odtrhnout od toho oči sem prostě nemohl, i když se mi na to nedívalo zrovna dvakrát dobře, a dostavovaly se pocity nechci říct nevolnosti (nejsem žádný máslo :D), ale spíš nějaké formy zhnusení a hrůzy z možného dalšího vývoje tam cítit byly. A nebyly k tomu potřeba ani hektolitry krve a vnitřnosti omotaný okolo krku. Což se mi pravděpodobně u žádnýho jinýho filmu ještě nestalo. A trochu doufám, že už se ani nestane. Za mě perfektně odvedený atmosférický a totálně vyčerpávající dílo, který ještě hodně dlouho nedostanu z hlavy, což je věc, která se u mě jen tak nevidí, ale tvůrci očividně odvedli dokonalou práci. Takže za pět!

Americký snímek „Oči mé matky“ je vlastně takovým nikoli klasickým snímkem o tom, jak se lidská duše dokáže zvrtnout a jak může být odporná, i když se na první pohled tváří nevinně. Snímek ukazuje i to, jak nás utváří to, co na nás má vliv, ale i to, co pochází z vnitřku a co prostě nedokážeme ovládnout. Jako studie pádu člověka to vlastně není vůbec špatné.

Po "nabalíčkování" otce jsem byl zvědav, jakým směrem se tato zvrácená úchylnost bude ubírat. I pak to bylo zajímavé a posunolo se to k "založení rodiny". Ten samotný závěr a rozuzlení jinak velmi divného a v mých očích tedy skvělého filmu, mě zklamal. Výborně, ve zkratce natočený film o čirém zlu o brutálním násilí, aniž by slabší nátury musely odvrácet oči.