Nonstop (1999)

Kdo nefilosofuje na kameru, není Čech. Ochotné objekty se snaží vyhovět podnětům a naléhání režiséra, čímž přispívají k udržování pseudosituací, které zručný vachkovský střihač propojí prostřednictvím tematických (pseudo)vztahů do (pseudo)hluboké (pseudo)dokumentace našeho světa a nekonečna. O věčně hledajících alchymistech života před i za kamerou. Točte a smysl se vyjeví... anebo ne(17.04.2019)

Fascinace nekonečnem v mnoha variacích. Obyčejní lidé v běžných situacích pozměněných poblázněnou a hravou režií, která se později stala Gogolovým charakteristických rysem. A proč? A proč? A co tím myslíte? Můžete si vylézt na bar a předstírat, že je to jeviště? Vachkovská škola filozofické koláže v nejlepší formě.(04.01.2014)

Tohle bude dlouhé, ale vzhledem k tomu, že ještě nikdo nic nenapsal, tak pojďme do toho. Na první pohled se zdá, že je Nonstop vyloženě špatný film, to ještě podporuje formální stránka. Má až amatérsky lo-fi podobu, kamera se třese, za pomoci střihu těká mezi detaily a celky, často neostře zoomuje.
Spolubydlící po pár minutách sledování prohlásila, že je dobře, že film není skoro nikde k sehnání, protože takové věci by se neměly šířit.
Po chvíli ale změnila názor a uznala, že Nonstop je tak chytrý, jak chytrý je jeho divák (aneb vítej mezi intelektuální elitou!).
Velkým množstvím zpovídaných napříč společenským spektrem Gogola vytváří postmoderní intertextualitu, která navenek působí jako zmatené těkání z tématu na téma, jako nerozhodnost co vlastně natáčet. Výsledkem je ale metafyzická koláž, stavějící vedle sebe filozofování „obyčejných lidí“ a nekonečnost analogií.
Souvisí všechno se vším. Historicky: majitélé hostince U Devíti křížů, kronikář, zaměstnanci hostelu – každý z nich vzpomíná na minulost, jedni na významné hosty, sérii prezidentů, další na své rodinné předky, ne tak dávné „stěhování národů“, další na své předchůdce, kteří náročné povolání psychicky nezvládli a život ukončili dobrovolně.
Vědecky - analýza chemického složení vody, její životodárnost a důležitost vodních zdrojů, zeměpisná fakta, odvodné oblasti a zároveň onen pamětní background a vzpomínání na události pití ze studánky. „Lidsky, osobně“ - zesnulého údržbáře vidí kolegové za každou nástěnkou, kterou připevnil. Astrofyzika, tajemství hvězd a vzniku vesmíru je výmluvná sama o sobě, stejně jako otázka zda bylo dřív vejce nebo slepice. S tím raději skončím, už teď si trochu připadám jak v Ecově Foucaultově kyvadle. Mimochodem, jiný Focault, Michel, je tu taky připomenut svými myšlenkami zakonzervovaného času a archeologií vědění.
Pokládají se otázky, inscenuje se, prostříhává a tím se zjevuje tu komická, tu děsivá absurdita – crew trenérka McDonaldu hovoří o hierarchii jejich pobočky, následně se rozpovídá o svém vztahu k Bohu a víře, o důležitosti desatera, přičemž kamera zabírá banální pravidla hygieny. Debata o smyslu života se rozproudí v gigantickém nafukovacím tygrovi. Starousedlíci jsou na sebevrahy zvyklí, už tomu ani nevěnují pozornost a detailně a bez mrkutí oka popisují jejich zranění. Snad nejznepokojivější situace - neuvěřitlná kombinace záběrů pouličního násilí z Myanmaru a odosobněné laxnosti diváka!
Analogie, řád, Bůh, Nekonečno (nebo jak to nazvat) jsou všude, i v každodennosti obyčejných lidí, kteří se pohybují v šedém prostředí benzinové pumpy. Vše se spojuje a zase rozpojuje, točí, navazuje na sebe, pozvolna zaniká, aby to vzniklo v jiné podobě. Jede se nonstop, stačí se jen pozorně dívat.(18.03.2013)