Nikdy to nevzdávej 2: The Beatdown (2011)

Koukal jsem se hlavně kvůli turnaji. A pravda některý zápasy byly fajn, ale někdo ten polepil klišé sračkama, aby to drželo dohromady. Jen to lepidlo bylo z věcí jako: můj táta je gay, není to nemoc! Přeberu ti holku, sundám nejsilnějšího týpky scopem atd, takže se to rozlepilo na sračku a zbylo jen cosi dost nevýraznýho kromě soubojů. Je to dokonce tak debilně uhnětený, že na dořešení VŠECH vedlejších storylines, stačila poslední minuta půl filmu. Yuck!

Tohle pokračování je jiný, příběh je hodně 90.tkový, takže nic světoborného, ale Michael je dobrý učitel a když dojde na bitky, mají dobrou kameru a choreografii. Takový trochu lépe průměrnější akčňák. Michael by se měl držet herectví, vytvářet filmy mu moc nejde. Ale co si budeme, zas to taky není taky úplný oscarový herec. Ale v těch filmech, kde se vyskytuje, tam to stačí. Nepočítám Temný rytíř, to je jiný kafe.

Asi tak 15 let zpět bych film tohoto rázu žral a na "VHSce" bych ho oprašoval dokud by se páska nezamotala do videa. Jenže tahle léta jsou ta tam a už to chce něco trochu víc. Než jen pohoňkávání si Em Džej Whita nad sebou samým, jaký je to extra, mega, ultra, super sensei. S partou nesympatických kokůtků, co nemají nic lepší na práci, než mlátit pěstí do papíru s jakýmsi velkým významem. A to vše zabalit do už tak hrozně ohraného příběhu, že je to až k pláči. Co ale musím uznat, tak fight scény (ač chvílemi působí trochu komicky) stojí za to.  Co tomu ale také dost ubírá, je nesmyslné "navázání" jména na první díl, který dosahuje mnohem lepších kvalit. Asi Mr. Whita nenapadlo nic lepšího...

Opravdu vůbec to nechápu, ale stejně jako prvnímu dílu se i tomuto pokračování povedlo mě nějakým zázrakem upoutat a relativně velice slušně pobavit, a to i přes svou neoddiskutovatelnou hloupost, naivnost a v podstatě i celkovou filmařskou nekvalitnost, ale já se zkrátka neubránil si tu tajtrdlíkárnu užít i tentokrát a divnější je to o to víc, že já zde v podstatě nemám ani na tom filmu vlastně co hodnotit kladně. Zápletka je tuctovým béčkem, bez nějakých výraznějších momentů a ani akce nepředstavuje žádnou hitparádu, a to především kvůli mizernému nasnímání a střihu, navíc se tu spíš než bojuje cvičí a i toho mluveného slova je zde vzhledem k žánru nadmíru moc, no a opomenout nemohu ani fakt, jak hodně se tu hraje na emoce, které ovšem nefungují už vůbec. Takže proč mě to ve výsledku tak oslovilo? Asi stejně jako v jedničce za to mohou sympatické a výrazné postavy, a zde jich navíc bylo opravdu hodně, ústřední čtyřka hrdinů byla vážně fajn, trenér v podobě režijně sebestředného M. J. Whita potěší, holky tu jsou jinak parádní koťata, takže co chtít v tomto ohledu prostě víc? Každopádně to ovšem nic nemění na tom, že můj pozitivní dojem z Never Back Down 2 je vyloženě subjektivní, a v žádném případě nepopírám, že je to nepopiratelná sračka, mě to ale zkrátka fakt upřímně bavilo.

Jednička byla taková fajn pohodovka. Na dvojku jsem se těšil, jak jinak hlavně díky Michael Jai Whiteovi. Rozdíl mezi oběma díly je hlavně ten, že jednička nabízela sympatické postavy. Zde jsem nenašel jednu jedinou , na které by mi nějak záleželo. Jasně, když je třeba postavit se proti zlu, tak těm hodným fandíte, ale tím to končí. Zatím co u borce z jedničky bych se klidně podíval, co se s ním děje dál, u žádně postavy z druhého dílu mě to nezajímá ani v nejmenším. Co pochválím jsou souboje, které často vypadají dobře. A když už se MJW dostane do akce je to asi to nejlepší z filmu. Pro mě čistý průměr, ale trojku si dám určitě taky. 60 procent.