Než jsem tě poznala (2016)

Opak toho, čemu říkám - jak se říká v Německu - tichý film, jaké mám rád. Poněkud ztřeštěný děj, který nemá styl, atmosféru ani romantiku. Hlavní ženská postava je plytká bezduchá neustále se zbytečně křenící husička. Její husičkovitost je excelentní. Ten trvalý grimasovitý úsměv od ucha k uchu mi byl až odporný. Na můj vkus dost špatný, ba odporný film. Mě rozhodně nepotěšil. Chápu ale, že mnoha lidem tato citová i dějová plytkost vyhovuje. Světlým bodem filmu je koncert staré klasické hudby. Bohužel trvající jen krátce. Druhým jsou husiččina ňadra. Třetím tři písničky v závěru filmu. Souhlasím s recenzenty, kteří píšou, že film s podobnou tematikou a názvem Nedotknutelní je nesrovnatelně lepší. Tomu jsem dal hvězdiček pět. To je opravdu hodně dobrý a originální film s jedinečným stylem.

Tohle je taková něžná, hezká romantická záležitost. Lou je taková divně krásná osůbka, trochu naivní a přehnaně optimistická dívka, má přítele, kterého ale zjevně nemiluje. Začne pracovat jako pečovatelka pro bohatého Willa, který po nehodě skončil na vozíku. Pomalu se do sebe zamilují a ona mu pomůže najít zase chuť do života. Je to sice jednoduché a prvoplánové, ale tak hezky udělané. Miluju, scénu s darovanými včeličkovými punčochami a přesně, co je řečeno- když lidi tě lidi slyší a pamatují si.

(Zhlédnuto 10.04.2026). Budu stručný, jelikož už odbila půl druhá ráno a já bych měl správně vzhledem ke stavu své energie jít dávno spát. Nemohu si však pomoci, abych nedokončil práci na docela dávno zhlédnutých filmech. V opačném případě bych totiž dával recenzi třeba až za měsíc (...). Nedalo mi, abych si dopřál i trocha té romantiky a zhlédnul údajně jeden z nejlepších počinů tohoto žánru, kde zpočátku nevěřícně upíráte pohled na roztomilou Emiliu Clarke a uvažujete, odkud se vzal její herecký talent, a poté pláčete během nevyhnutelně dojemného a smutného konce. Osobně souhlasím s prvním zmíněným, i když ne až tak docela, jak tomu u zkušeného a všemi možnými snímky, jak se říká, "ošlehaného" kritika bývá. Sto procent dávám pouze tomu skutečně nejlepšímu, kde nenacházím nejmenší stopy po nedostatcích. A zde se jich několik našlo (...). Ale předně: Emilia Clarke skutečně patří mezi nejdokonalejší herečky současné doby. Když odbočím: už v době, kdy jsem sledoval"Hry o trůny", se mi její postava Daenerys dosti líbila. Ano, fanoušci z dívčího pohlaví mi budou oponovat, jelikož mají rádi Johna Snowa. Avšak i když se poslední Targaryenka mohla jevit jako nesnesitelnou, z mého úhlu pohledu mne neodrovnala přímo ona, ale její herečka, jejíž zápal pro charakter její postavy, pestrost, s níž měnila krutost a lásku a nenávist s něhou a pyšností, to vše mi ji nyní, když se vrátím zpět, u Louise dosti připomínalo. Její směs naivity s vřelou láskou. Vztek z neúspěchu a bezradnost z neochoty druhého ustoupit, vystřídajivše zoufalství a smutek, a hned nato radost a smích... tyto emoce tvoří Emilia Clarke zcela přirozeně, uvěřitelně a se špetkou čehosi éterického a mystického navíc (...). Sam Claflin čili Patrick pro mne představoval o mnoho větší pomyslný oříšek. Zpočátku mne připadal dosti nevýrazný. Ano, je těžké vyjádřit nesnesitelnou bezradnost z nespravedlivé situace. Avšak pakliže napoprvé (a i napodruhé) mne jeho vyjádření pocitů postavy ještě zajímalo, sledovat snad podesáté totéž už spíše nudilo a štvalo. Naštěstí, tvůrci dali hned prostor další dějové etapě a v ní už se herec předvedl v mnohem lepším světle. Nehledě na konec, kde už se stal s Emiliou rovnoceným a dokonce ji i na okamžik převýšil (...). Děj jako takový nemá téměř žádnou chybu. Snad jen na úplném začátku bádáte, jakou cestou se dostat do jeho nitra a pochopit všechny souvislosti. Pár postav má menší roli, než by si vzhledem k časové stopáži zasloužilo. Avšak když si uvědomíme nutnou velikost prostoru, již mají mít hlavní postavy, musíme se smířit s jejich opomentím. Což trochu zamrzí (...). Atmosféra naprosto dokonalá. Máme možnost ve své duši pocítit skoro až neuvěřitelnou škálu emocí, přes radost, smutek, nadšení, strach, napětí, zoufalství a bezradnost až po smíření, dojetí a pláč. U mne se tedy slzy neobjevily, ale sevření srdce určitě. Inu, jen dva snímky u mne spustily onu reakci, a toTrhlinya nejnovější (deset let starý)King Kong. A to navíc už pět let nazpět, kdy jsem teprve dospíval. I hudba mi ke snímku ladila, tudíž se vše dokázalo spojit v téměř dokonalý celek (...). 90 procent. Už dlouho se mi nestalo, abych dal u snímku z minulého desetiletí pět hvězd. Zde však nemám důvod tak neučinit. Třicet má Emilia Clarke čili Louise, dvacet Sam Claflin jako Patrick, dvacet pestrý a originální děj a dvacet atmosféra spojená s emocemi. Rozhodně doporučuji, není třeba k tomuto rozhodnutí nic více dodávat.

Asi největší výhodou filmu je jeho nepředvídatelnost. Od první minuty jsem byl přesvědčený, že vím, jak skončí a ono ne. Klasický vzorec o třech dějstvích se tu nedá úplně aplikovat. Ano, můžeme tu najít jisté paralely s Nedotknutelnými, ale tam přece jen nebyl tlak na romantickou linku. Jinak tady samozřejmě vše proběhne úplně stejně, jako v každém romanťáku. Ono se říká, Emilia Clarke není moc dobrá herečka, ale tady tu "blbku" podle mě zahrála dokonale. Takže pokud se chcete dojmout, trochu si pobrečet a příjemně se pobavit, tak určitě doporučuju. "Vás ve škole neučili číst?"

Za mě jeden z nejlepších romantických filmů. Krása střída nádheru, prostáčká holka, která nepoznala nikoho, kdo by za to stále jde umývat kriplíka s neskutečným charismem. Film co má vše, jiskru, napští, snahu něco změnit, nesnahu něco změnit, a přesto dva odlišené lidi, co si najdou cestu. Která nakonec stejně nemá cíl. Moc hluboký příběh o nevyhnutelné smrti.