Nesnesitelná lehkost bytí (1988)

Nářky nad filmovými adaptacemi, které redukují svoje mnohovrstevnaté literární předlohy, nemám rád. Literatura a film jsou odlišná média, a kdyby tvůrci chtěli nacpat do filmu všechno, trvalo by výsledné dílo několik hodin. Kaufmanův snímek dle mého nejvíc poškodil Kundera, protože po jeho odsudku se už nikdo neodvážil jej pochválit. Přitom jde (stejně jako třeba v případě též tzv. "nezfilmovatelného" Jména růže) o filmařsky poctivou záležitost, která rozhodně nenudí. Na Leně Olinové navíc může mužský divák oči nechat, u postavy Tomáše jsem pravda do konce nerozklíčoval, zda je jeho představitel Daniel Day- Lewis tak těžce ponořen do Kundery, nebo tak těžce mimo. Rád bych věřil tomu prvnímu.

„Myslíte, že sem Rusové nepřijedou? Vzpomeňte si, jak to bylo v Maďarsku.“ Věta pronesená s téměř syrovou bezelstností zazní hned v úvodu filmu a dnes působí jako mrazivé proroctví. Je to ozvěna času, kdy československá společnost ještě netušila nic o existenci osudového tzv. Zvacího dopisu ani o tom, jak rychle se naděje Pražského jara promění v bezmoc a strach. Americká filmová adaptace Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí se pokusila zachytit srpen 1968 pohledem Západu a právě v tom tkví její největší síla i slabina zároveň. Ve Spojených státech byl snímek přijat s nadšením. Kritici oceňovali jeho „evropský nádech“, existenciální melancholii a otevřenost intimních scén. Lena Olin si za vedlejší roli vysloužila nominaci na Zlatý glóbus a film byl vnímán jako noblesní okno do světa za železnou oponou. Pro českého diváka má však nejsilnější emocionální dopad především účast Pavla Landovského. Herec, tehdy v nucené emigraci, se objevuje jen v menší roli, ale jeho přítomnost nese výrazný symbolický význam. Jako tichá připomínka ztraceného hlasu celé generace. Z čistě řemeslného hlediska film vyniká zejména v pasážích zachycujících invazi vojsk Varšavské smlouvy. Tvůrci zde předvedli skutečné střihové mistrovství, když plynule propojili hrané sekvence s autentickými dobovými záběry. Fikce se nenápadně prolíná s realitou, černobílé, syrové obrazy ulic kontrastují s barevným chaosem okupované Prahy a divák se ocitá na hraně dokumentu a hraného dramatu. A právě zde však pro mnohé domácí milovníky Kundery chvála končí. Zatímco západní publikum obdivovalo domnělý evropský esprit a nádech „socialistického realismu“, českému oku citelně chybí syrová poetičnost a existenciální hloubka, jakou známe z filmových adaptací Kunderových textů v 60. letech. Hollywood proměnil filozofický román především v milostné drama s výrazným erotickým akcentem a nezvykle rozvleklou stopáží. To nejpodstatnější, typické pro Kunderova díla, zůstalo v americkém čtení částečně nepochopeno. Film sice plyne v opulentních obrazech a působivé atmosféře, místy však až únavně ztrácí tempo. Nespokojenost ostatně neskrýval ani sám Milan Kundera. Přestože na scénáři spolupracoval s renomovaným Jean-Claudem Carrière, výsledek ho zklamal natolik, že po této zkušenosti udělil striktní zákaz dalších filmových adaptací svých děl. Při sledování snímku se tak nelze ubránit nostalgickému povzdechu nad zlatou érou československé nové vlny, která dokázala Kunderův svět ztvárnit s nesrovnatelně větší vnitřní pravdivostí a citlivostí.

Kniha podává lidskou křehkost bez zbytečných ozdob.Kunderatam není sentimentální, není doslovný – ale skrze ironii a lehkost ukazuje, jak moc věci bolí, i když vypadají jako hra. Postavy nejsou jen figurky v příběhu, jsou to nádoby na otázky – a právě to je dělá tak charismatické. Nehledě na to, že Kundera a jeho pohnutá minulost, včetně komplikovaného vztahu k vlastnímu národu se silně odráží v jeho knihách, především pak v mužských postavách.Tomáš, který si myslí, že lze oddělit tělo a duši.Tereza, která si přeje, aby ji někdo miloval tak hluboce, až zmizí sama v něm.Sabina, která utíká dřív, než ji něco začne definovat.Franz,který věří ve vznešenost, ale sám sobě nikdy pořádně nerozumí. A nad tím vším visí otázka, jestli život má váhu, nebo jestli jsme jen pírka ve větru. A pak přijde film. A já chápu, že bylo těžké něco takového převést na plátno – ale právě proto mi přijde škoda, že to někdo zkusil tak… doslovně. Tady to působí, jako by americká produkce chtěla udělat evropsky intelektuální erotické drama, ale zapomněla, že Kundera nepsal o erotice, ale o hluboké osamělosti, o nesnesitelné lehkosti, když nám přestane záležet na všem. Herci nejsou špatní, ale neodpovídají duchu postav.Daniel Day-Lewis jako Tomášje příliš uhlazený, příliš„muž“– postrádá tu vnitřní roztříštěnost, ten podprahový nihilismus, který měl Tomáš v knize.Juliette Binochejako Tereza je krásná a emotivní, ale spíš plačtivá než existenciálně ztracená. A Sabina? Místo ironické malířky s filosofickým nadhledem tu máme elegantní milenku ve stylu "snové Evropy pro export". Ano, film je výtvarně velmi dobrý. Hudba funguje řekla bych, jak má. Ano, některé scény mají sílu. Ale duše knihy se ztratila v překladu – nejen jazykovém, ale kulturním.Kunderapsal o Češích, o středoevropské mentalitě, o subtilním prožívání v době, kdy každý pocit mohl být nebezpečný. Film z toho udělal univerzální milostný příběh. A tím, že se snažil být „pro všechny“, ztratil právě to, co dělalo knihu výjimečnou. Zůstává tedy vizuálně krásný film, který se snaží být hluboký – ale myslím, že pokud divák zná předlohu pozná, že ta skutečná hloubka zůstala v knize. A možná je to tak v pořádku. Některé věci se prostě mají číst, ne zfilmovat.

Veľmi dobre natočený o lekárovi Tomášovi, jeho žene Tereze a milenke Sabine. Bol by to možno triviálny príbeh mileneckého trojuholníka naplnený vášnivými hrami milencov, nebyť toho, že ich život naruší ruská invázia v auguste 1968. Hoci Tomáš je prelietavý a jeho život charakterizuje ľahkosť bytia, sprevádza film Kunderovými filozofickými úvahami. Skvelé herecké obsadenie, Daniel Day-Lewis, Juliette Binoche, Stellan Skarsgård, podložené kvalitnou produkciou dodávajú sprvu hravému vzťahovému príbehu po augustovej invázii, úteku do Švajčiarska a návrate do ČSSR tiesnivú existenciálnu atmosféru. Tomáš  je konfrontovaný s pretvárkou a komunistickou mašinériou, ktorá ho kvôli protikomunistickému článku pripraví o prácu neurochirurga a odsúdi na umývanie okien. Atmosféra špehovania ich nakoniec prinúti k úteku na vidiek. Kontrastom k ich situácii je v závere život Sabiny v USA.

Přesto, že je Kaufman hodně důsledný a předkládá i pro českého diváka reálně vypadající české předměty (dopis je nejen psán v češtině, ale je i velice blízko tomu, jak ho pak Sabina interpretuje), film prostě není český. A je to překvapivě dobře. České zpracování Kundery by se soustředilo na tři ústřední postavy, jejich hořko-sladkou iterakci a tím by byl determinován celý snímek. Kaufman modeluje Československo počátku sedmdesátých let dvacátého století, nehledá šeď v exteriéru, do interiérů dokonce vnáší hravost, ale noří se hloub a probádává, jsa veden Kunderou, šeď mezilidských vztahů. Kaufmanovo pojetí je hodně Kunderovské, mírně plačtivé, trošku nabubřelé a hodně opovrhující Kunderovou bývalou vlastí. Za vše stačí zmínit podprahové sdělení, že pokud chcete mít kamaráda, jemuž můžete bezvýhradně věřit a vše mu sdělit, musíte si pro tyto účely pořídit prase. Záměrně je zde vzorem toho čistého právě prase. Druhým hodně bolestivým políčkem do české tváře je postava inženýra. Kdo by mladému Stellanovi odolal, že? Jenže je skutečně tím, za koho se prohlašoval? A hýbaly závěsem skutečně jen vzdušné proudy? Pan inženýr byl vlastně spouštěčem druhého přesídlení Terezy a Pavla včetně všech důsledků tohoto přestěhování. Sabina, žena s kloboukem po dědečkovi, dokázala uniknout. I když se jí v závěru Kaufman věnuje krátce, není možné si nevšimnout, že dříve hravá, usměvavá Sabina, plná života a chuti nasadit si klobouk, náhle povadla. Místo klobouku si nyní nasazuje frustraci.