Nerodič (2017)

Nepříliš uspokojivá sonda do české společnosti. Pomalé soudní řízení, vynucené stěhování kvůli nespecifikovaným sporům se sousedem, nebezpečné psaní na mobilu za volantem, nezdravé krmení labutí pečivem, reálné svíčky a prskavky na vánočním stromku… A k tomu místy nepřehledná situace (není jasné, kdo je kdo).

Jaký model rodiny je vlastně dneska normální? Nic převratného se člověk nedozví, ale dokument celkem zdařile a jasně vykreslí nastavení a nejzásadnější problémy jednotlivých aktérů. Někdo si cestu buduje vědomě sám, jiný je unášen nepřízní osudu a nejdospělejší názor zazní paradoxně od těch, kteří se rozhodnou děti nemít. Kéž by takto zodpovědných lidí bylo více. Každopádně by chtělo jednou s pořádným odstupem natočit pokračování.

Jana Počtová se i i ve svém dalším dokumentu pokouší zpracovat své dilema středního věku a daří se jí to onou kouzelnou, velmi osobní angažovaností v těsném okolí svých objektů zpovídání. Je to někdy dost traumatizující, jak se protagonisté odhalují před kamerou (obrazně!). Janě přeji dobré prolomení ostychu ze života a nám nějaký nový dokument od ní.

Tolik nesympatických lidí pohromadě jsem dlouho neviděla. Naposledy na jedné vesnické diskotéce, kde pár minut na to vznikl konflikt, který do sebe vtáhl celé osazenstvo. Jak to mám rozvést? Matka samoživitelka, která má neustálé problémy s otcem svého dítěte, kde už jsem to jen slyšela? Žena, která má potřebu se o někoho starat aby našla smysl života a nemusela se zaobírat sama sebou, si samozřejmě adoptuje rovnou dvojčata s tím, že to přeci zvládne sama. Kde už jsem to jen slyšela? No a třešnička na dortu byla žena, která si našla muže, který má již několik vlastních potomků - těch dětí mi bylo opravdu líto. Především pro neuvěřitelně sebestředné vystupování paní "macechy". Nepřísluší mi někoho soudit, nicméně je to tak ohraná písnička, že takovou typologii lidí má ve svém životě snad každý - a kdo ne, je jedním z nich. Úděl "být rodičem" je dle mého názoru zásadně odpovědnou úlohou, kdy člověk musí zahodit osobní ambice a vlastní zájmy ve prospěch někoho menšího a zcela bezbranného a nějakým způsobem jej navést na směr, kterému věří. Takhle to na světě samozřejmě nechodí, protože bychom dávno vymřeli. Přála bych si, aby se lidé zamysleli nad tím, že vše co řeknou před dětmi, jejich prostředí v dětství, to čemu je učí je bude provázet po celý život, a že právě oni jsou těmi, kteří určují jejich budoucí životní cestu - nesou za to přímou odpovědnost. Uznávám konstrukt "klasické rodiny", kterou si představuji primárně tak, že dítě má snídani, teplý oběd, svačinu i teplou večeři, má dětství, možnost si hrát venku s ostatními dětmi a socializovat se, sportovat, učit se, jezdit na výlety, být milován a učit se milovat - to ostatní - zda je to otec a matka, dva otcové či dvě matky - nebo jednotlivci, to už je vedlejší. Důležité přeci je a vždy bude, vychovat dobrého a laskavého člověka, který věří svých hodnotám a svému morálnímu zákonu.

V této sociologické sondě se romantika příliš nepěstuje. Jde trochu i o terapii režisérky, které patří zásluha že vybrala zajímavě šílené typy. Nebo je taková celá populace? Je na divákovi, aby si na fungování rodin udělal svůj názor, režisérka jen nasměrovává k poznání. Není zde laciné sociální vydírání, protože hrdinky dokáží logicky uvažovat. Jsou zde i mrazivé okamžiky když třeba čte žena e-mailovou korespondenci s bývalým manželem. Jde spíše o docureality. Snímek je geniální v tom, že ukazuje bez pojmenovávání, jak se děti stávají bezbrannou obětí žen,, které si nesou z rodiny své děsy a běsy a snaží se teď něco sobě dokázat. .