K2 vlastní cestou (2020)

Filmařsky špatně udělaný dokument, který sdělí jen o málo víc, než že kde je vůle (a peníze), je i cesta. Navíc cesta, na které se dává úplnost rodiny víc všanc než je nutné, která pro mě byla nepochopitelná už uEverestua jejíž výsledek mi při zhlédnutí jeden den in memoriam dává nějaký ten náboj do názorové přestřelky o její správnosti. Nějakou hvězdu vyškrábnu za těch pár záběrů zpod střechy světa a úctu k fyzickému výkonu, přece jen to zas taková prdel není. Říkali.

Na mě bohužel dokument tolik nezapůsobil. Byly v něm momenty, které mi vadily a přišly mi zbytečné. Mám za to, že zde byla snaha o představení odhodlané ženy, která je stále hlavně ženou a i přes své rodinné závazky si naplňuje své touhy. A to vše s těžkým srdcem a údělem ženy, která zde má být hlavně pro rodinu. To, že je hlavní postavou dokumentu žena, mi bylo jasné hned, a nebylo nutné zdůrazňovat, jak moc se žensky chová nebo tak. Například, že si s sebou do základního tábora na K2 bere parfém, byť jako vzpomínku na maminku, mi přišlo úplně uhozené. Navíc vůbec v přírodě to na sebe lít je přeháňka. Žena zůstane ženou i bez parfému, dokonalé manikůry a všemožných krémů. Zvlášť v době, kdy ji čeká něco jako výstup na "osmitisícovku". Já to ale beru podle sebe, vadí mi, když lezu někam na zříceninu v přírodě a cítím kolem sebe z ostatních lidí ty Diory a Chanely (ono, kdyby to byly tyhle značky, ale často to je něco jiného a strašného). Myslím, že na procházku v přírodě se stačí umýt, použít deodorant a tolik to neřešit. Z dokumentu jsem nezjistila, kolik hor Klára Kolouchová slezla, přišlo mi, že jí jde jen o to překonávat ty největší překážky a něco si dokazovat, aby dle jejích slov člověk lépe zvládal běžné starosti. Ale nestačilo jí pokoření tří takových hor, byť tak trochu turistickým stylem (fixní lana, kyslík, šerpové), musela i na další. Na horu Zabijáka. Právě v kontextu události letošního roku se na dokument dívá s těžkým srdcem, úzkostí a nepředstavitelnou bolestí, kterou prožívají její blízcí. Obdiv určitě zaslouží, protože to nevylezla a neslezla jednou a dost, ale vícekrát nahoru a dolů, než se jí to povedlo a to chce neskutečnou výdrž a odholání a celkově trpělivost, kterou třeba já postrádám. Hory by mě naučily! Ale já jim šanci dát nemůžu, protože jsem srab a mám fyzický problém s výškou. Na mě to působilo jako jistá forma závislosti. Vylézt a pak si říkat, už ne, už mi to stačilo a slézt a znovu toužit po dalších a dalších výstupech. Pořád se trápit, na horách, i doma. Nikde si to pořádně neužít, protože to není normální, užít si něco jen tak pro sebe, bez dětí. Nebo s rodinou zase snít o dalších překážkách ke zdolání. Je to začarovaný kruh. Někdo utíká k extrémním sportům, někdo tráví dny i večery v práci, někdo běhá za ženskými, někdo tíhne k alkoholu, někdo hraje hazardní hry, nakupuje jak o život, cestuje po světě, ani rodina jim nepomůže, aby se cítili šťastní a neměli potřebu k něčemu utíkat, nebo soutěžit a překonávat sebe sama. Tím nechci říct, že hrdinka tohoto dokumentu nebyla doma šťastná, to vůbec! Jen měla asi takovou spíše dobrodružnou povahu. Já jsem se svou rodinou doma spokojená a co já vím, i bez hor se může stát tragédie, navíc jim určitě lezu na nervy, jak jsem pořád doma a komanduju je. I když tento dokument skončil "šťastně", stejně tam ta touha zůstala a v životě dál to dopadlo, jak to dopadlo. Přeju všem jejím příbuzným hodně síly a ať si říkají, že je tam, kde to milovala a kam ji to vždycky táhlo...

Z dokumentu jsem neměl dobrý pocit. V mládí jsem velmi lehce horolezil a pravě proto mi její způsob připadal podivný. Např. vybírání vhodného parfému a toaletní taštička s sebou... O pohnutce, která ji na cesty pudí ani nemluvě. Dost mrazivé byly kecy o nebezpečí jelikož my už věděli, že je již v náručí Yettiho. Pravda jsou i jiné aktivistky, které se snaží být vším o čem četli na netu. Za všechny Lucie Výborná i když tu jsem kvůli Výborné show trochu začal brát. Že Kláru ze závisti či kvůli dženderu nehejtuji sám popatřete sem: https://zena.aktualne.cz/celebrity/to-co-delala-neni-horolezectvi-rika-o-klare-kolouchove-radek-jaros

O samotné Kláře Kolouchové toho sice tenhle dokument tolik neřekne, ale minimálně se mu daří přenést na diváka atmosféru před a během výstupu a má pravdu v tom, že to nadšení pro horolezectví je vlastně nepochopitelné a nepopsatelné. Prostě to v sobě člověk má a nebo nemá. Jak moc je to celé sobecké ke svému okolí vzhledem k riziku které každý výstup provází mi nepřísluší hodnotit, protože každý sme nějaký a vnímáme věco rozdílně. Z některých věcí tu nicméně, vzhledem k nedávným okolnostem, slušně zamrazí…65%

To, co v roce 2020 vypadalo jako velká frajeřina a motivovalo ženy k plnění svých snů, je v roce 2025 hořkou pilulkou a mrazivým mementem potvrzujícím, že některé hranice by se překračovat neměly. Počtová navíc nenatočila dobrý dokument. Na příběhu matky/horolezkyně chtěla jen něco sdělit, což se i díky Projectu Possible podařilo, ale největší moudro stejně vyřkl manžel Kolouchové. Do velehor leze hodně lidí, ale to, že většina z nich je sama, má svoje důvody.