K2 vlastní cestou (2020)

Na mě bohužel dokument tolik nezapůsobil. Byly v něm momenty, které mi vadily a přišly mi zbytečné. Mám za to, že zde byla snaha o představení odhodlané ženy, která je stále hlavně ženou a i přes své rodinné závazky si naplňuje své touhy. A to vše s těžkým srdcem a údělem ženy, která zde má být hlavně pro rodinu. To, že je hlavní postavou dokumentu žena, mi bylo jasné hned, a nebylo nutné zdůrazňovat, jak moc se žensky chová nebo tak. Například, že si s sebou do základního tábora na K2 bere parfém, byť jako vzpomínku na maminku, mi přišlo úplně uhozené. Navíc vůbec v přírodě to na sebe lít je přeháňka. Žena zůstane ženou i bez parfému, dokonalé manikůry a všemožných krémů. Zvlášť v době, kdy ji čeká něco jako výstup na "osmitisícovku". Já to ale beru podle sebe, vadí mi, když lezu někam na zříceninu v přírodě a cítím kolem sebe z ostatních lidí ty Diory a Chanely (ono, kdyby to byly tyhle značky, ale často to je něco jiného a strašného). Myslím, že na procházku v přírodě se stačí umýt, použít deodorant a tolik to neřešit. Z dokumentu jsem nezjistila, kolik hor Klára Kolouchová slezla, přišlo mi, že jí jde jen o to překonávat ty největší překážky a něco si dokazovat, aby dle jejích slov člověk lépe zvládal běžné starosti. Ale nestačilo jí pokoření tří takových hor, byť tak trochu turistickým stylem (fixní lana, kyslík, šerpové), musela i na další. Na horu Zabijáka. Právě v kontextu události letošního roku se na dokument dívá s těžkým srdcem, úzkostí a nepředstavitelnou bolestí, kterou prožívají její blízcí. Obdiv určitě zaslouží, protože to nevylezla a neslezla jednou a dost, ale vícekrát nahoru a dolů, než se jí to povedlo a to chce neskutečnou výdrž a odholání a celkově trpělivost, kterou třeba já postrádám. Hory by mě naučily! Ale já jim šanci dát nemůžu, protože jsem srab a mám fyzický problém s výškou. Na mě to působilo jako jistá forma závislosti. Vylézt a pak si říkat, už ne, už mi to stačilo a slézt a znovu toužit po dalších a dalších výstupech. Pořád se trápit, na horách, i doma. Nikde si to pořádně neužít, protože to není normální, užít si něco jen tak pro sebe, bez dětí. Nebo s rodinou zase snít o dalších překážkách ke zdolání. Je to začarovaný kruh. Někdo utíká k extrémním sportům, někdo tráví dny i večery v práci, někdo běhá za ženskými, někdo tíhne k alkoholu, někdo hraje hazardní hry, nakupuje jak o život, cestuje po světě, ani rodina jim nepomůže, aby se cítili šťastní a neměli potřebu k něčemu utíkat, nebo soutěžit a překonávat sebe sama. Tím nechci říct, že hrdinka tohoto dokumentu nebyla doma šťastná, to vůbec! Jen měla asi takovou spíše dobrodružnou povahu. Já jsem se svou rodinou doma spokojená a co já vím, i bez hor se může stát tragédie, navíc jim určitě lezu na nervy, jak jsem pořád doma a komanduju je. I když tento dokument skončil "šťastně", stejně tam ta touha zůstala a v životě dál to dopadlo, jak to dopadlo. Přeju všem jejím příbuzným hodně síly a ať si říkají, že je tam, kde to milovala a kam ji to vždycky táhlo...

Z dokumentu jsem neměl dobrý pocit. V mládí jsem velmi lehce horolezil a pravě proto mi její způsob připadal podivný. Např. vybírání vhodného parfému a toaletní taštička s sebou... O pohnutce, která ji na cesty pudí ani nemluvě. Dost mrazivé byly kecy o nebezpečí jelikož my už věděli, že je již v náručí Yettiho. Pravda jsou i jiné aktivistky, které se snaží být vším o čem četli na netu. Za všechny Lucie Výborná i když tu jsem kvůli Výborné show trochu začal brát. Že Kláru ze závisti či kvůli dženderu nehejtuji sám popatřete sem: https://zena.aktualne.cz/celebrity/to-co-delala-neni-horolezectvi-rika-o-klare-kolouchove-radek-jaros

O samotné Kláře Kolouchové toho sice tenhle dokument tolik neřekne, ale minimálně se mu daří přenést na diváka atmosféru před a během výstupu a má pravdu v tom, že to nadšení pro horolezectví je vlastně nepochopitelné a nepopsatelné. Prostě to v sobě člověk má a nebo nemá. Jak moc je to celé sobecké ke svému okolí vzhledem k riziku které každý výstup provází mi nepřísluší hodnotit, protože každý sme nějaký a vnímáme věco rozdílně. Z některých věcí tu nicméně, vzhledem k nedávným okolnostem, slušně zamrazí…65%

To, co v roce 2020 vypadalo jako velká frajeřina a motivovalo ženy k plnění svých snů, je v roce 2025 hořkou pilulkou a mrazivým mementem potvrzujícím, že některé hranice by se překračovat neměly. Počtová navíc nenatočila dobrý dokument. Na příběhu matky/horolezkyně chtěla jen něco sdělit, což se i díky Projectu Possible podařilo, ale největší moudro stejně vyřkl manžel Kolouchové. Do velehor leze hodně lidí, ale to, že většina z nich je sama, má svoje důvody.

V přítomném kontextu roku 2025 působí tento dokument až faustovsky. Klára Kolouchová byla silná a zajímavá žena. Navíc se snažila pořád vypadat velice žensky. Dobře věděla, co riskuje a stejně jí to stálo za to. Lidí, kteří jí vyčítají sobeckost vůči rodině, je jistě dost. Já k nim sice nepatřím - věřím, že i hrdinky mají mít děti, kdo by na ně byl jinak pyšný a zdědil jejich sílu a houževnatost, ale přiznávám, že i mně nebylo úplně příjemné poslouchat, že na ty osmitisícovky leze vlastně pro ně, pro členy rodiny, aby jim ten vrchol věnovala - to v souvislosti s jejich obavami bylo nejen za čarou, ale i trapné. Nicméně podle posledních zpráv Klára zůstane v náruči pákistanské Nahé hory zřejmě už navždy, což je pro její životní příběh příznačné asi úplně nejvíc.