Tornádo - rok poté (2022)

Když se všichni dokážeme spojit, abychom společně co nejrychleji a nejefektivněji zničili krásnou planetu, kterou obýváme, tak by bylo přinejmenším divné, kdybychom si navzájem neprojevili solidaritu, jakmile nám tu naši nehoráznou opovážlivost zemské živly maličko vrátí. Dokument Jany PočtovéTornádo - rok potétrochu zavání citovou vydíračkou. Přesto, nebo možná právě proto, jsem chvílemi neměla daleko k slzám. Nicméně čekala jsem komplexnější pohled na celou záležitost. (70%)

Při sledování tohoto dokumentu jsem si zase jednou uvědomila, jak se (v případě různých živelních pohrom, katastrof) opakují scénáře - nejprve se zvedne obrovská vlna solidarity, lidi posílají peníze, materiální pomoc, jezdí dobrovolničit. Kolika z nás to ale vydrží, resp. kolik z nás se zajímá i po pár týdnech, měsících? Jasně, do určité míry je samozřejmě pochopitelné, že ten zájem "opadne", resp. se člověk od toho úmyslně "odstřihne",  je to asi přirozená obranná reakce, protože bychom se všichni jinak z těch všech pohrom dříve či později zbláznili. Stejně mě ale dokument donutil si trochu sáhnout do svědomí a klást si některé ne zrovna příjemné otázky okolo právě nastíněných věcí. Už jen proto, abychom se mohli zamyslet, připomenout si tu hrůzu i skutečnost, že hezké (nebo prostě jen "normální") věci nejsou samozřejmé, je jistě dobré, že snímek vznikl. Navíc dokáže zprostředkovat právě i to pozitivní, co tahle bezprecedentní událost ukázala/přinesla (tu vlnu solidarity, sousedskou a rodinnou pospolitost, šikovnost a vynalézavost lidí atd.). U výpovědí obětí události už mi ale přišlo, že se trochu moc tlačí na pilu, hudba na pozadí, která tomu měla dodávat zřejmě ještě více dramatičnosti, mě vyloženě iritovala. Myslím, že by to diváci (já tedy určitě) obrečeli, i kdyby to bylo pojaté více přirozeně, bez těch umělých nadstaveb. 75 %.

Na bilancování je sice rok po katastrofě ještě trochu brzy, ale na zachycení stále ještě živých dojmů před, během a po katastrofě je to doba ideální. Celé to stojí na několika pilířích: svědectví přímých svědků, autentické záběry katastrofy a atmosféra bezprostředních dnů po ní - a to všechno je dostatečně silný materiál pro vytvoření pomníku události, o kterou tam na jižní Moravě nikdo nikdy nestál. Dobrý dojem trochu kazí jenom to Komárkovo PR ke konci dokumentu.

Předem upozorňuji, že nejde o informačně vyčerpávající dokument, ale především o vzpomínky lidí, kteří to prožili… a nevyhnutelně je to velmi emocionální. Je strašné to vidět v televizi, je ještě horší to vidět na živo a nejhorší je, když na tom místě vyrůstáte a pak se stane tohle a vidíte tu zkázu a máte srovnání s tím, jak to vypadalo… ani to moc nejde popsat, emoce vás sejmou jak kladivo... Dům rodičů a místo, kde jsem dvacet pět let žil tornádo minulo asi o 150 metrů! A zničilo to okolí a les, ve kterém jsem odmala běhal. Měli jsme štěstí, ale spousta lidí v okolí a někteří známí ne. Výpovědi obyčejných lidí jsou nejsilnější a klidně mohlo zůstat jen u nich. Následné snahy o obnovu jsou sice fajn, ale mohly být opět jen z pohledu obyčejných lidí a ne z pohledu města a bohatých mecenášů. Těm samozřejmě patří obrovské poděkování, ale výpověď běžného člověka je silnější. Nejsilnější jsou výpovědi v době, kdy lidé přiznávají svůj strach, že šlo jen o život a na ničem jiném nezáleželo a taky když projeví vděčnost za obrovskou vlnu solidarity a pomoc ve dnech, které po tornádu následovaly. Sám jsem tam byl pomáhat a bude to jeden z mých nejsilnějších zážitků v životě.

Pokud chcete dokument o počasí, v němž se rozebírají okolnosti vzniku tornád v tuzemsku, budete nevyhnutelně zklamáni - film je zaměřen prakticky výhradně na lidský element. První minuty trochu vyhrožují, že budeme poslouchat všeobecné lamentování nad osudem bez špetky konkrétnosti, posléze se ovšem rozjede emocionálně sugestivní kolotoč svědectví lidí, kteří katastrofu zažili na vlastní kůži. Jo, máme tu syndrom mluvících hlav, ale postavy se rychle střídají a jejich výpovědi jsou doplňovány videodokumentací všeho druhu (zpravodajství, záchranné složky, profláklá videa z youtube). Prvních čtyřicet minut šikovně graduje a sebevědomě se vyhýbá přílišnému tlačení na pilu - každá proteklá slza působí jako nutný ústupek lidí, kteří to musej (ale ne vždy to jde) vydržet (a vydrželi), nikoliv jako samoúčelný doják. Závěrečná část je trochu slabší - o pomoci a podpoře ze strany národa mohl padnout zevrubnější komentář. Záběry dárkových balíčků pro děti jsou sice fajn, ale bylo toho mnohem víc, přičemž práce dobrovolníků si o svou účast určitě říkala. V celkovém součtu: jako upomínka pro všechny, kteří katastrofu zažili, případně se podíleli na následné pomoci, funguje film dobře a vlastně ani nevadí, že to není kdovíjak super dokument. "Když bývala venku nějaká bouřka nebo něco se dělo venku - ty bouřky jsou, vichřice jsou - děcka se bojí. A ty děcka jste uchlácholili tím, že když dojdou domů.. že se schovají, bouřka přeletí adoma se ti nic nemůže stát. Tam jsi v bezpečí, neboj. Po téhle zkušenosti už to neplatí, už mu to nenakukáte."