Neodeslaný dopis (1960)

Tento film by bylo možno nazvat budovatelským - ideologické ozvuky doby jsou zde doslova černé na bílém (příběh vlastně je: "musíme přežít, ne pro sebe, ale aby se lidi v Moskvě dozvěděli, kde vybudovat důl na diamanty"; ve chvíli beznaděje je vzpomenut pionýrský slib). Lépe než do této kategorie se mi ovšem hodí do kolonky film ruský, kam řadím snímky, který by prostě nikdo jiný nenatočil. Jde o filmy, kde většinou všechny (či alespoň větší část) postav zemře za nějaký ušlechtilý, většinou morální, cíl, a kde je řemeslo dovedeno do nejvyšší míry dokonalosti, jakou dovoluje doba a rozpočet. Např. v tomto filmu herci doslova riskují zdraví pro dobrý záběry. A je to šílený, se dívat, jak skáčou přes plameny a následně se dusí splodinama, brodíc se ve studený řece, do který může každou chvíli spadnout kmen, anebo se jenom ve svetru a bez rukavic válí obličejem ve sněhu, anebo se dost dlouho na chatrnym voru plaví po řece, ve který plavou kusy ledu a ještě holou rukou pádlujou... Ale je to zároveň i něco, co zajistí, že ten film bude dobrej i za dalších padesát let. Zařadit tohle do šuplíku "drama" je podle mě prodání tohoto RUSKÉHO filmu pod cenou.

Sovětské potažmo ruské filmy jsou mnohdy opravdu kvalitní a tento je toho jasným důkazem. Mám hodně rád jejich tvorbu a tento druh dobrodružných survival rovněž tak. Drsná příroda, boj o život s nepřízní počasí i nehostinným prostředím – jo tak tohle si dokážu užít mnohem víc jak nějaké romantické srágory či filozofické úvahy. Tady jsem si užíval nejen onu drsnou přírodu, ale především velmi zajímavý styl natáčení, hudební podkres i solidní herecké výkony všech zúčastněných. Nechyběly emoce – nějaký ten „trojúhelník - milostný“, obětování sebe samého i smutný závěr. Díky Willymu i VRK za další velmi dobrý a záživný kousek.

Dobrodružství čtyř geologů, kteří hledají v sibiřské tajze diamanty, se velmi rychle přehoupne v zoufalý boj o přežití, když vypukne lesní požár.. Uvědomím-li si, že jsou tam tisíce a tisíce kilometrů, nikdo by mě tam nedostal.. Nesmírně obdivuji silné osobnosti (míněno obecně), které jsou ochotné i schopné jít na hranici lidských možností a účastní se výpravy v extrémně nehostinném prostředí.. „Soudruhy“ jsem úspěšně vytěsnila, tenhle film mi za to stál..

"Ty jiščo neuznal majej ruky!"Štvorica geológov na prieskume niekde uprostred Sibíru nemotorizovane putuje z miesta na miesto, hrabe sa v zemi, dúfajúc v objav nerastného bohatstva a v tejto izolácii pri zložení 3:1 v prospech mužov vzniká pochopiteľné zdravé napätie. Skutočná dráma ale začne kombináciou zlyhania techniky a prírodnej katastrofy, kedy radosť z objavu a z neho vyplývajúceho pozdvihnutia vlasti vystrieda boj o holý život. Požiar tajgy aj následné putovanie zhoreniskom sú natočené veľmi sugestívne, takisto ich striedanie snehom a ľadom, vynikajúca kamera, hra s tieňom a svetlom, čiernobiely obraz filmu vyslovene prospieva, vo farbe by to zďaleka nebolo ono. Takisto ruština, dobové ruské reálie aj herectvo a trochu toho súdruhovania dotvárajú atmosféru, aj keď nemusia vždy pôsobiť úplne realisticky. Pre mňa určite veľký filmový zážitok za päť výstrelov do vzduchu na oslavu oslobodenia sa od zahraničnej diamantovej závislosti.(veľká vďaka Willymu Kufaltovi za zaradenie do premietania)

Tenhle dobrodružnýsurvivalze sibiřské tajgy mě v první řadě nadchl sugestivní kamerou, která je zde plná nevšedních uhlů, dynamických pohybů i nádherně vymazlených kompozic (podobně jako i v dalším režisérově počinuJá, Kuba), až se místy blížila dojmu sledování 3D. Klasický dobrodružný příběh o zlaté horečce a posléze boji o život v smrtelně nebezpečných podmínkách má zde i ve spojení s netradičně „artovou“ formou, v dobře nasazeném tempu, čím zajmout a zazářit v konkurenci tematicky spřízněných snímků i po tolika letech. Trošku horší jsem to měl s počátečním pojetím postav, kdy se ve vykreslení hrdinství a zápalu pro věc až příliš „socialisticky“ tlačilo na pilu a občas jsem z jejich projevů s nadšenou náturou měl pocit, jakobych sledoval plakátově nadšené komunisty z budovatelských agitek. V tomhle prostě zůstalNeodeslaný dopisklasickým sovětským filmem z přelomu 50./60. let, dokonce tu v jedné scéně dojde i na celkem bizarní vypjaté „soudruhování“ uprostřed pusté zasněžené tajgy. Škoda, jinak by Kalatozovův film u mě klidně tromfnul i norskýchDevět životů, které sice pracují s jiným kontextem příběhu i poselstvím, ale vedle boje o přežití v zasněženém prostředí nabízí podobné vyvrcholení. Taky mě, i přes technicky velmi věrohodné ztvárnění přírodní katastrofy trochu zarazilo, že přechod od dobrodružného putování k boji o život uprostřed požáru tu tvůrci zpracovali vyloženě jedním střihem a explicitním časovým skokem (se zatmívačkou) z první fáze příběhu do druhé. Přesto ve mně z viděného zůstávají převažně pozitivní dojmy.[80%]