Můžem i s mužem (2023)

Připomeňme si co znamená alternativní divadlo. Alternativní divadlo je široký pojem pro nekomerční a experimentální divadelní tvorbu, která se odklání od tradičních postupů a formátů. Mezi jeho hlavní znaky patří nehierarchické struktury, sociální přesah, nekonvenční formy vyjadřování (jako je například fyzické nebo multimediální divadlo) a hledání nového smyslu divadla. Přenést divadelní experiment do filmu, je asi dost problém. Ten kdo těžko zkousne tuto formu a neoprostí se od toho, že je vše dovoleno tento film rozhodně nedá. Hodnotit je zde velmi obtížné, nosná myšlenka je jasná pro cílovou skupinu 55 a výš pochopitelná. Horší je to se samotným filmem, kde se střídají solidní momenty se slabými a bohužel sklouzávají chvílemi až do trapnosti. Pro mne průměr a já mám paní Vandu ráda a to především na divadle.

Prečo sa v dnešnej modernej dobe, kde sa z každej svetovej strany ozýva ženská emancipácia, tvoria filmy, ktoré to vlastne celé zhovaďujú? Je to ako rezať si pod riťou konár, alebo si rovno srať do huby. Malo to byť osviežujúce ´´niečo´´ o dámach po 50tke? Rozhodne to tak nevyzerá, pretože si hlavné osadenstvo šlape na vlastné kurie oká a menopauzu. Zopár dobrých hlášok, ale celkovo je v dnešnej dobe oslava ženskosti a jej sily v umelohmotných podmienkach.

Umění přece nemusí vždy nutně vzdělávat, vychovávat či kultivovat, ale může jen obyčejně bavit. Věřím tedy, že si tento film své fanoušky najde. Za sebe bych za normálních okolností dala palec dolů, ale dávám 2 * čistě kvůli panu Vizvárymu, kterého si jako umělce velmi vážím a kvůli kterému jsem si film pustila.

Skvělá ukázka toho, jak se skvělé divadlo může zvrtnou ve velmi nepovedený průser. Vanda Hybnerová se postavila do role režisérky a neměla v sobě zrnko sebereflexe. Ne vždycky to co funguje u divadla, funguje u filmu. Film je bizarní, afektovaný a vlastně tak trošku o ničem. Tohle se bohužel nepovedlo.

Skrabatělé poštěváky sobě. Absurdně groteskní divadelní férie, čpící zatuchlou rybí kafilérií a dechem špatného trávení, o mindrácích z nemrdání špatně holených popřechodových samic za zenitem. Ty dle současných trendů zapomněly po zahnití kundy stárnout s grácií a proměňují se tak vesměs ve dva základní typy. Odporné, rezignovaně žluklé prasnice, které, místo aby hnuly povislou prdelí, se raději odevzdávají do pohodlného náručí gastroporna a pečlivě si pěstují nepřirozeně hnusné a řádně oštětinované laloky a převisy, a odporné, nesoudné plastické trhaviny které, místo aby hnuly povislou prdelí, se raději odevzdávají do pohodlného náručí botoxu a invazivní chirurgie a pečlivě si pěstují nepřirozeně hnusné balóny vepředu i vzadu, bestiálně neladící s povislými krky a kýtovou celulitidou, chemicky svraštělou kůži a liposukcemi zkrabatělá břicha. A všechny pak svorně skučí, že se na ně ten jejich bývalý seladónek zvysoka vysral, když už se na to nemohl bez dávení dívat, dal přednost nějakému flexibilnímu, sportovně založenému matroši, byť i stejné předraqové kategorie, a kromě deviantů, škaredých zoufalců nebo upoceně odevzdaných pivních mozolů už o ně nikdo nechce opřít ani hajzlovou štětku. Tudíž se slzami stékajícími po masitých či klobásovým jedem deformovaných obličejích si truchlivě mnou vykuchané netopýry nad fotkami neméně toxiny napajcovaného dědy Bredpitky, lkají nad chlapským zmrdstvím, a spolu s nimi zjevně i řádná kohorta obdobně postižených líných qočen a pudlíkovských zženštilců. No, je vidět, že to má základ ve slepičím divadle, a pokud by se jeden povznesl nad ztřeštěné mimicko – groteskní prvky či rádoby umělecké pseudoabsurdity, mohl to být vcelku solidně průměrný a zatuchle roztomilý debut pohledem přes prsty stále skoro šmrncovní 3D Vandy. To by to ale nesmělo obsahovat množství větší než malé opravdu žinantních trapáren, zejména v podobě veškerých kreací evidentně vyšinuté, odpudivě prkenné a zoufale formaldehyd chlastající báby Káhiry či té naprosto děsivé „vpohoděpizdy“. Ty se opravdu bez projímavého studu nedaly, tudíž musím se svým soudem, byť i jako jindy zarytý feminista, emancipant a bobromil, jít pod hranici dobrého vkusu.