Mina Tannenbaum (1994)

Život umělcův je velmi složitý pro jeho nekonečnou obrazotvornost, sugestivní vnímání kouzla okamžiku a pád po jeho rozplynutí. Mina žije svůj život v obrazech, všechno kolem ní tančí, nechce vidět okolí(a ani to neumí), jaké opravdu je. Ve chvílích, kdy takto procitá si plete skutečnost se snem a nedokáže se v tom vyznat. Nemůže ji pomoci její přítelkyně, ani nikdo jiný. Velmi emocionálně nabitý snímek, plný lyriky a snů. Mne tento příběh velmi zasáhl a mám ho uložen ve svém srdci.(21.02.2014)

Dlouho jsem se odhodlával na Minu aspoň pomyslet, ten první zážitek v kině byl nepopsatelný. Dospívání dvou francouzských bohémských dívek bylo podáno s takovým darem empatie a citu pro vystižení jejich duševního rozpoložení, že jsem toužil proplouvat ulicemi Paříže jako jejich stín. Proto jsem se bál druhé návštěvy u Romane a Elsy, nechtěl jsem přijít o ten dávný hřejivý pocit u srdce, který zažívám, když se mi podaří s nějakým filmem splynout. Byla to zbytečná obava, snímek odolal zubu času a opět mi vehnal slzy do očí. Jak je život některých andělů mezi námi pomíjivý...(03.07.2011)

Před lety to byl film, co mě uhranul - o malířce Mině, věrné kamarádce Ethel a jejich osudovém přátelství. Jak už to v životě a někdy i ve filmu chodí, každá chvilku táhla pilku a stejně tak já jsem byla chvíli víc tou a chvíli onou, aby mi včera došlo, že jsou spolu jedna bytost. Některé Miny zkrátka potřebují svoje Ethel, aby mohly být ... Minami. A aby byl tenhle film taková nádhera, musel mít Martine, Romane a Elsu.(01.01.2009)

Hrozne ma to nebavilo. Možno preto, že nie som žena ani umelec. A možno preto, že za 20 rokov sa filmové prostriedky a ciele natoľko zmenili, že mi to prišlo proste veľmi oldschool.(14.02.2015)

Nádhera...viděno kdysi, ale zapsáno v duši...(17.01.2011)