Milenec (2002)

V poslednom čase som dostala chuť objavovať kúzlo ruského filmu a vôbec svoje rozhodnutie neľutujem. Špeciálne ich drámy so mnou intenzívne mávajú a čo oceňujem najviac, že sa nesnažia podhodiť nám všetko systémom lopaty. V Milencovi som si navyše užila bonus v podobe komicky absurdných interakcií a dialógov hlavného hrdinu s ostatnými postavami. Herecky mňam. A samozrejme, tak ako takmer vo všetkých ruských filmoch, nechýba vodečka a podobný druh tekutín.

Električka zvaná bolesť. A dvaja muži, ktorých jedna mrazivá ruská zima navždy zmení. Jednoduchý a priamy (ako trať, po ktorej Dimitrij vždy jazdí), ale nesmierne silný a ťaživý príbeh o trpkej pravde a obviňovaní sa z toho, čo nedokážeme pochopiť a prijať. Film od mužov, o mužoch a pre mužov, ktorý však svojou otvorenosťou a citlivosťou témy dokáže osloviť obe pohlavia. Nebyť záveru, ktorý trochu príliš tlačí na pílu, bolo by to svojou výstižnosťou, zamyslenosťou a pozorne tónovaným hereckým koncertom dokonalé.90%

Tak nesentimentální a přitom beznadějně smutný film plný hořkosti, vzteku a zatrpklosti se vidí jen hodně zřídka. Ztráta blízkého člověka obvykle bolí. Ztráta iluzí bolí dvojnásob. Dosavadní jistoty se hroutí a do života vdovce vstoupí přízrak soka, nad kterým se už nedá zvítězit a který hrdinu nutí revidovat pohled na dosavadní partnerský život. Z iluze o funkční měšťanské rodině se stává podivný trojúhelník, kde jedna strana schází. Když se z bezútěšné životní reality nedá uniknout do světa útěšných vzpomínek, ztrácí smysl i budoucnost. Milenec je komorní psychologické drama, které výborně funguje a přitom si vystačí s málem - se dvěma výbornými herci a ušmudlanou realitou ruského velkoměsta plného zanedbaných činžáků s chátrajícími interiéry. Celkový dojem: 90 %.

Ne že by filmy Milenec a Úterý po Vánocích měly něco společného, ale tak nějak mi podobné připadají. Celkem komorní, s příběhem nekomplikovaným, o nevěře, s úžasnými herci, kteří dokáží předat tu největší komplikovanost - složitost lidského nitra. O vztazích je v podstatě každé příběhové, filmové či literární dílo, ale lze se na ně dívat hollywoodsky přitažlivě ploše, nebo o to upřímněji a nelíbivě. Nikdy totiž nejde jenom o onu nevěru, ale taky o to všechno kolem, co člověka nutí k nějakému pofidernímu úniku nebo přetvářce. Kdyby se člověk dokázal podívat sám na sebe a skutečně si přiznat pravdu, možná by si leckdy spoustu problémů ušetřil. A nejen v lásce.

Film na motivy M. F. Dostojevského, i když zrovna neřeknu na jaké. Film, který by mohl mít podtitulek "podle skutečné události". Film, jehož děj končí až druhou smrtí. Film, kdy skryté a vysvětlitelné přechází do zjevného a nevysvětlitelného. Film, jak žena za života nechtěla ublížit mužům, ale ublížila sobě a tím i jim. Film o tom, že smrt není konec a o tom, že provaz, za který se tahá z obou stran, se nejčastěji přetrhne uprostřed.