Mamaj (2003)

Sympatický ukrajinský pokus o art, který sice nemá vychytané všechny mouchy a občas je více snaživý než že by se mu zdařile a svérázně zároveň dařilo předat právě vyvolané nálady, ale své kouzlo to přesto má. Vyniká to hlavně prací se zvukem, kde se často míchají různorodé ruchy s lidovou hudbou a tato kombinace tvoří až mystickou atmosféru, která celkem pěkně dokresluje milostný příběh muže a ženy, kteří jsou každý z jiného (znepřáteleného) kmene. Narativně se zde věci vyřeší jednoduše a žádných zvratů se nevyužívá, ale jako u jiných ukrajinských filmů, které se hlavně snaží o sepjetí člověka s přírodou, zde jde primárně o vyvolané pocity. Zvolené lokace jsou pěkné, snahy o výrazně vizuální scény se docela daří, jen to stále spíš působí jako umělecký film vytvořený pro televizi a to ještě takovou, která tomu rozpočtem moc nepřála. Na jednu stranu se to dá pochopit, vzhledem k tomu, jak málo se na Ukrajině tvoří filmy, na tu druhou mi přijde, že si Sanin občas ukrojil až moc velké sousto. Koneckonců, když necháte hlavního hrdinu poskakovat na místě v polocelku s tím, že to stále bude vypadat, že překonává na koni velkou vzdálenost a přitom nebude kůň vidět, aby se u cestovatelských scén neokoukal (což jde těžko, vzhledem k tomu, jak jsou záběry s koněm příliš často používané), tak je to pořád až moc poznat. A scény smrtí taky nejsou zrovna dobře řešené, ty jsou dokonce poněkud amatérské. Ale jak už jsem psal, k té snaze cítím určitou sympatii a díky ní mě to dokázalo oslovit. Lepší 3*(26.01.2025)

Jakkoliv jsem si u filmů typuВавілон XXneboТіні забутих предківstěžoval na zastaralejší technickou stránku, které činí sledování jejich specifického žánru poněkud náročnější (a v případě prvního i o dost nudnější), tak moderní Мамай, který je teoreticky v mnoha směrech stylovým nástupcem podobných filmů, jsem si konečně užil. Na svědomí to má zřejmě i jednodušší syžet, velmi působivá atmosféra a zasazení do světa krymských kozáků. Tato kombinace vlastně vytváří poměrně působivý obraz, který není lehce zachytitelný, ale zároveň se v něm divák neztrácí a navíc, slovy Olgy Bryukhovetske: Це не стільки фільм, як музичний перформанс, етнографічна розвідка чи філософський трактат, film je tedy více obrazem a etnografickým představením specifických kultur než uceleným filmovým příběhem, tímto mi lehce evokoval ukrajinský (sovětský, lol)Человек с киноаппаратом, který, byť je již čistým dokumentem, mapuje určitou atmosféru (přiznávám ale, že toto srovnávám spíš k prezentování návazné tradice ukrajinského filmu). Rýpnu si sice, že ačkoliv se film snaží prezentovat jak kulturu ukrajinskou (potažmo kozáckou), tak tatarskou, tak v oněch vzácných momentech, kdy postavy mluví tararštinou (asi) se vždy ozve monotónní mužský vypravěč, který to samé převypráví (tuším) v ukrajinštině - jako by to byl film dabovaný do bulharštiny nebo jako ve filmuДуэлянт, kde je taky jakákoliv francouzština (kterou tehdejší šlechta ostatně mluvila) okamžitě znásilněna ruským dabérem. Je mi sympatické, že dle slov režiséraOlese Sanina, film se snaží uchopit ukrajinskou kulturu a vysvětluje ji na spojení jak slovanského, tak tatarského elementu. Jehoslova: "До сьогодні не існує концепції розвитку нашого національного мистецтва. Загальна розгубленість у суспільстві триває вже роками; вона призводить до апатії; держава не може визначити стратегічного напряму свого поступу – ні економічного, ні політичного; й найпроблемніше з гуманітарною політикою... mi přijdou důležitá především dnes, neboť téma roztroušené identity či přímo její ztráty je ostatně jeden z důvodů, proč  si antagonistická strana Války na Ukrajině nárokuje konkrétní území. A ostatně je to jeden z problémů, které sleduji i jinak v extrémně nacionalistických zemích jako México či prostě jen zemích, co jsou v prdeli, jako Colombia.(29.12.2024)