Můj učitel Ibrahim (2003)

Je to iniciační film o chlapci, který se stává mužem a to za poměrně drsných okolností, kdy vztah k staršímu muži (nesexuální) mu dá ten správný vzor. Tuhle variaci na předání životní moudrosti jsem viděla už mnohokrát, zde není nijak mimořádná. Snímek má ošuntělý a odtažitý „artový“ nádech, takže lehká inspirace dokumentárním snímáním. I to je dost otravné, ale mnohem horší byla ta moudra Omara Sharifa, který si hlubokomyslnost tahal až z paty a občas to okořenil nějakou jakože orientání tajemností. Nic proti Omarovi Sharifovi, tady byl spíš na vině scénář, který zjevně vypotil dílko líbivé pro umělecké diváky a umělecké festivaly. SHRNUTÍ: Ani ulička plná šlapek tě na život nepřipraví tak, jako rozmluvy se stárnoucím prodavačem z večerky. ….

"Když říkám, že úsměv je pro bohaté lidi, myslím tím, že je pro šťastné lidi.- Mýlíš se. Úsměv je to, co tě činí šťastným."Pravdou je, Momovi život nepřinášel ani v jeho mladém věku situace, které by mu vyloudily úsměv na rtech. Matka neznámo kde a otec, který zapomene na jeho narozeniny, nemá na něj čas a nakonec mu zmizí ze života úplně, to jen dotvrzovaly. Nakonec se najde jedna malá jiskřička naděje ve starším muži Ibrahimovi, který prodává v jednom menším obchůdku a z té malé jiskry nakonec vzejde krásný ohýnek přátelství a naděje do budoucna. Mně se líbilo to jejich mudrování a potažmo společné cestování, spojené s otvíráním srdce malého Moma. Malý, příjemný film, kde se i v reálu ujal Omar ujal malého Pierra a pomáhal mu s hereckou přirozeností sobě vlastní, aby i on předvedl, že v něm není jen prázdný neherecký duch. A závěr, kde jsem se už potřetí setkala s mojí známou Anatolií mě vysloveně potěšil.

Mile natočený, úsměvný a poučný snímek o přátelství mezi (ne)zkušeným chlapcem a moudrým staříkem, který se zaobírá jak náboženstvím, tak mezilidskými vztahy a problematikou dospívání. Omar Sharif je opravdu charismatický herec a celý film svým hereckým výkonem ostatní zastiňuje. Příběh jen tak pomalu a nenásilně ubíhá a spěje až k uspokojivému konci. Zkrátka velice příjemné zpestření odpoledne v podobě tohoto na první pohled nenápadného francouzského snímku.

Belmondo má svoju nostalgickú rozlúčku s divákmi v podobe Muža a jeho psa a podobne sa javí aj Môj učiteľ Ibrahim ako jedno z posledných pripomenutí sa svojim fanúšikom Omara Sharifa. Preto nie je fér vyčítať filmu gýčovitosť, nostalgiu a zjednodušovanie kríženia kultúr. Treba to brať ako výhodu a nechať sa uniesť dobovou atmosférou a byť rád, že na staré kolená sa Sharif podpísal pod takto osobný projekt a nie pod nejaký oscarový akademický kalkul. Náboženské obkecy ma síce nebavili, priateľstvo medzi moslimom a židom sa predsa zaobíde aj bez čítania Koránu, ale je to iná kultúra a chlapi nakoniec určite pochopili, že toto puto bolo ešte dôležitejšie ako ich viera. Idem sa pozrieť von, v akom stave sú smeťáky na našej ulici. Dovetok zo súčasnosti rozhodol o vyššom hodnotení.

"V koráne je všetko, čo treba vedieť..." Samotársky Momo vyrastá nejakú dobu s otcom, neskôr už iba sám. Tam v Paríži na Modrej ulici je vždy živo a rock´n roll tam vyhráva od rána do večera. Ľahké ženy sú mu k službám kedykoľvek a jeho jediný skutočný priateľ je predavačom v obchode. Otvorené má i v nedeľu. Nie je arab, je moslim. O. Sharifa som nevidel už poriadne dlho a som rád, že som ho videl práve v tak dobrom filme. V úlohe predavača Ibrahima snáď zúročil všetko, čo za tie roky pochytil a pretavil to všetko do skutočne ľudskej postavy náhradného otca. Na všetky otázky nachádza odpovede v koráne a musím povedať, že je to jeden z mála filmov, ktorý ma donútil pozerať sa na moslimov trochu inak. Videné na stv2, škoda, že obraz nebol práve najkvalitnejší, ale zážitok mi to nepokazilo. 80%.