Love & Pop (1998)

SnímkaLove & PoprežiséraHideakiho Annoaz roku 1998 je nielen coming-of-age filmom o štvorici japonských stredoškoláčok, ale svojím spôsobom aj jednou zo sond dovnútra japonskej spoločnosti. Dielo, vychádzajúce z predlohy spisovateľaRyū Murakamiho, si všíma takzvanú praktikuenjo kōsai, ktorú praktizujú zväčša mladé dievčatá, ale takisto aj zákazníkov, ktorí ich "služby" využívajú. Príbehovo ide o výsek jedného leta, počas ktorého si štvorica študentiek takýmto spôsobom zarába, pričom film vďaka tomu zároveň prináša istú mieru sociálnej kritiky, alebo aspoň pohľad na niečo, čo je súčasťou ak nie priamo kultúry, tak minimálne tamojšej spoločnosti. Murakami, respektíve Anno pred divákom tiež predostiera viaceré morálne dilemy, v závere filmu potom aj silnejšiu scénu na zamyslenie, ktorú možno považovať za vyvrcholenie celého príbehu. Ten ako celok síce nie je výrazný celé takmer dve hodiny minutáže, ale napriek tomu stále umožňuje divákovi dostatočne nazerať na problematiku toho, čomu sa venuje. Špecifikom filmu je jeho vizuálna stránka. Tá stavia na využívaní ručnej kamery, ktorá síce zo začiatku nepôsobí zvlášť podarene, ale postupne si na ňu divák zvykne, pričom v konečnom dôsledku veľmi dobre pasuje k téme, dobe vzniku aj prostrediu, v ktorom sa film odohráva. Pochváliť možno aj hudobnú stránku diela.Love & Popje (nielen) dobovou výpoveďou o japonskej spoločnosti. Je zároveň pohľadom na dospievanie, ľudskú hodnotu (vyjadrenú nie iba peniazmi), morálku, bytie, samotu, sexuálne túžby, fantázie aj hľadanie miesta vo svete. A všetko to podtrhuje nekonvenčný vizuál, veľmi dobre zachytávajúci atmosféru Japonska na konci tisícročia.

Nedá se říct, že by se na "Love & Pop" hezky koukalo. Vůbec ne proto, že v něm středoškolačky v uniformách randí za peníze, ale kvůli naprosto šílené kameře. Obraz se roztahuje, smršt'uje, objektiv je umístěn do větráku, na dno talíře, neustále šmejdí někde pod nohama - kdo viděl titulky ke "Kareshi Kanojo no Jijyou", ví. Zvuk jde často ruku v ruce s roztěkaností obrazu a reprodukuje koláž utržků myšlenek a monologů. Jenže s blížícím se koncem filmu, začne Anno skládat rozlétané body i fonémy dohromady, aby s ním srovnané ve dvojstupech napochodovaly do finále, kdy si člověk uvědomí, jak úžasně se tu povedlo nejen zachytit, ale svým způsobem i vysvětlit, psychiku, svět hodnot, priorit a zkušeností, naivních rozmazlených náctiletých dívek v konzumní společnosti.

Já po takovýhle filmech nejdu, ale přitáhla mě k tomu písnička s minimalistickým klipem. Ovšem líbil se mi. I to zacházení s kamerou. Děsivý příběh yoshi kosei, středoškolských sexworkers, palčivý aktuální i když už má 22 let.. Taky byly těžký momenty, kdy jsem sotva dejchal.

Spojení mého oblíbeného spisovatele a režiséra legendárního Neon Genesis Evangelion mě překvapilo, ale výsledek stojí za to. Experimentální úhly kamery, nepříjemně intimní a spousta podivínů, se kterými dívky randí za peníze. Originální pojetí je vykoupeno divákovou občasnou dezorientací, ale přispívá to k nezapomenutelnosti celého filmu.(27.01.2026)

Hiromi balancující na tenkosti vlastního hymenu - hraně blány, která odděluje světy, které nic neobsahují a přesto se navzájem vylučují; průhledná opona Artemidina chrámu, zakrývající již před staletími vyplněný chrámový poklad mladí: blána, jejíž pravá perverze spočívá v devadesátkové video estetice dvojexponující do svého nitra patetickou klasickou hudbu v hořkosladkém plastovém obalu ze zvuků nastupujícího GSM chóru a chvalozpěvů hentai vestálek nové komerční historie. Voyerismus kamery, která nemá co vidět: decentrace lidského hlediska v naraci, točící se kolem individua, které nemá co vyprávět - jen přechod sebe sama z jednoho stadia do druhého (jenže přechod sám neznamená, že jedno nebo druhé stadium obsahuje něco k vyjádření), jen překvapivost kamery zakrývající nadcházející fádnost dospělosti. Jestli vstup do dospělosti znamená přijetí věčného principu směny života a času za nicotu peněz, znamená odvržení dětství zahození kouzelného prstenu a s ním jakéhokoliv jiného obsahu (tranziční objekt par excellence, prsten-objekt, centrem jehož materiality je prázdno). Největší ponížení splyne s aktem největší lásky bližního, v němž objevení skrytého tajemstvi jména imaginární hračky kondenzující v sobě ztracený grál rodičovské a dětské lásky splývá s uchopením jména celého filmu: jména darovaného bláznem stejně, jako je život jen příběhem vyprávěným idiotem, naplněný zvukem a zuřivosti, jež neznamená nic. Zbývá jen stejně idiotská cesta smyčky (zdánlivě) dětského vláčku skrz svět dospělých, v němž masturbační logika některých jedinců, viděná z předchozího pubescentního úhlu pohledu jako úchylná, je nyní povýšena na vyšší princip mravní zralého lidství, které si po zbytek života bude nést své tajemství, které ho udržuje v chodu.(01.11.2024)