Lolita (1997)

Pomerne priamočiara hollywoodska adaptácia bez väčšieho osobného vkladu alebo originálneho pohľadu. Hlavný problém je v postave Humberta. Geniálnosť románu spočíva najmä v schopnosti prinútiť čitateľa sympatizovať s Humbertom, napriek jeho lepšiemu úsudku. Humbert v podaní Ironsa je však príliš prázdnou postavou na to, aby dosiahol rovnaký efekt. Počas väčšiny svojej stopáže film zostáva verný štýlu dobových štúdiových filmov z 90. rokov, čo je v konečnom dôsledku plusom, keďže všetky pokusy o expresívnejšiu štylizáciu v druhej polovici skončili katastrofálne (lampáše na verande počas stretnutia s Quiltym, Humbertova nočná mora, konfrontácia H a Q).

Hodně zvláštní adaptace... Pokud původní kniha je deníček parafilika tak tohle je romantický příběh zapovězené lásky. Já se jenom ptám, proč? Kdo četl originál pochopí, že tato adaptace velmi silně maže veškeré hrůzostrašné aspekty té knihy a velmi radikální romantizací mění prakticky horrorový film na romantický film pro samotné matky, které jistě také přemýšleli ve třinácti, aby je opakovaně navštěvoval a znásilňoval padesátiletý Pepa z Hodonic. Možná proto je tento film tak geniální. Navzdory všemu funguje!

Přečetla jsem knihu, film pořád zbožňuju, ale musím se k tomu vyjádřit. Tenhle film je současně skvostnej i odpornej, a to z několika důvodů. Především proto, že predátor v něm působí tak charismaticky, že mu diváci až fandí. V knižní předloze chtěl autor, Vladimir Nabokov, naopak varovat před lidmi jako je Humbert. Filmová romantizace sice dělá příběh esteticky přitažlivější a fanouškovsky přijatelnějším, zároveň oslabuje poselství a závažnost tématu. Bez ohledu na emoce a záměry hlavní postavy je Lolita především malé dítě. Tečka. Přesto mu dávám 5*, protože je to dílo, který šokuje, nutí k zamyšlení a zanechává hlubokej dojem – a právě proto si zaslouží plný hodnocení, i když jeho obsah je morálně problematickej a doufam, že nejsem jediná kdo si všiml. Pís

Absolútne zbytočná adaptácia, ktorá zdôraznila problematiku iba svojou vlastnou kontroverziou. Nabokov povedal všetko, čo bolo potrebné povedať, a to bez toho, aby sexualizoval konkrétneho živého človeka, ktorého psychika by bola podrobená  tomu, čomu bola vystavená Lolita v knihe. Takto samozrejme herectvo funguje, ale tu sa jedná o mladistvého človeka, ktorý je okom kamery exploitovaný a následne musí následkom tejto sexualizácie v reálnom živote čeliť.

Musím říct, že ten film mě vlastně zaujal. Je krásně nasnímaný, má silné herecké výkony, zvláštní atmosféru – a dokáže vyvolat velmi silné emoce. Ale čím víc jsem ho sledovala, tím víc jsem měla pocit vnitřního odporu. Ne z důvodu, že by byl špatně natočený – ale protože je prostě špatně v jádru.Jeremy Irons jako Humbert (oproti Mansonovi)je až přílišpřesvědčivý – šarmantní, tragický, ublížený, inteligentní… a právě to je problém. Jeho šarm zakrývá fakt, že se dívá na třináctiletou holku jako na erotický objekt, film to chvílemi dokonce ukazuje jako tragickou romantiku, ne jako zločin. Znepokojivější fakt je, jakým způsobem je Humbert schopen si omluvit i„byť ne explicitně zobrazené“zneužití Lolity, jakým způsobem to omlouvá láskou, Lolitinou zkušeností z minulosti a tím, že jej vlastně„zasvětila“. Ať už je Lolita jakkoli„kultovní“, já v tom prostě vidím příběh muže, který si ospravedlňuje svou zvrácenost tím, že ji zabalí do poezie. A i když vím, že tohle celé je vlastně záměr – ukázat, jak děsivá je schopnost člověka obelhat sám sebe – stejně se z toho nemůžu oklepat. Lolita samotná je ve filmu spíš projekce než postava. Nemá prostor. Je objektem, ne subjektem. A to je věrné předloze – ale zároveň mě to vnitřně štve. Protože sleduju příběh, kde dívka nemá možnost vyprávět vlastní bolest. A to, co zůstane, je líbezný povrch, pod kterým se vaří něco hluboce zkaženého. Takže jo – film je vizuálně kultivovaný. Obsahově ale těžko stravitelný. A i když chápu, proč je považovaný za kult, já z toho kultu nejspíš navždy zůstanu trochu venku. Mně totiž nepřijde odvážné dívat se na Lolitu – odvaha by byla nechat ji promluvit.