Flashdance (1983)

Taneční filmový kousek z 80. let, který se stal známým, díky jeho slavným písním, které ve snímku zazněly. Netušil jsem, že některé profláklé songy ze snímku, které znám a které se i v současnosti stále někde hrají, pocházejí právě z Flashdance. O to bylo zajímavější je slyšet také s obrazem. Samotný snímek mě však zklamal, očekával jsem přeci jen více. Sledujeme Alex, mladou 18letou holku, která pracuje jako svářečka v továrně a po nocích tančí v místním baru, jenž se chce dostat na taneční školu. Jenže nemá dost odvahy, aby vůbec podala přihlášku na konkurz. A to je víceméně všechno, co se týče příběhu. Nic víc příliš nedostaneme. Ano, asi v polovině snímku z ničeho nic hrdinka konečně svolí ke schůzce se svým šéfem, se kterým se samozřejmě rovnou i vyspí, ačkoli o něj vlastně neměla zájem a začne s ním randit, ale ani tato romantická linka mi příliš nesedla. Řešíme také její kamarádku Jeanie, která to naopak zkouší jako krasobruslařka, ale na daném vystoupení se jí zrovna nedaří. Ve filmu mě chyběla nějaká konfrontace, překážka, problém či zvrat, který by snímku dodal potřebné napětí. Toho se však bohužel nedočkáme. Na hlavní představitelku, herečku Jennifer Beals je sice hezký pohled tak i na její taneční kreace nebo na další vystoupení v baru, ale i tak je to trošku málo na celý film.

Nenáročný, optimistický, pestrý, jednoduchý snímok, ktorý sa na nič nehrá, nesnaží sa zdielať obrovské odkazy, proste sa teší z toho že je. Film pozdvihujú veľmi sympatická Jennifer Beals, legendárna osobnosť LA punku Lee Ving ako slizký majiteľ strip klubu, skvelý kontrast medzi sivým working class Pittsburghom a pozlátkom osvetleného tanečného pódia, a samozrejme GENIÁLNA hudba Giorgia Morodera. Úplne súhlasím s producentom filmu Jerrym Bruckheimerom, ktorý keď prvýkrat počul "What a Feeling", tak to okamžite označil za doslova dokonalý pop song, ktorý bude hitom aj o 50 rokov. Proste úplná audiovizuálna radosť, ktorá zbehne jak voda a okamžite si ju mám chuť pustiť zas. Toto preferujem ozaj 1000x viac ako akúkoľvek "intelektualitu" od Godardov, Lathimosov a im podobným..

Obscénní osmdesátkový chick flick, ve kterém je feminismus hlavní hrdinky tak roztomile těžkopádný a impulsivní, že to prostě nejde nemilovat. Ještě musím zmínit, že z mého pohledu je to spíš takový chick flick pro mužskou část osazenstva. Adrian Lyne (škoda toho Briana de Palmy, jeho verze by mě velmi zajímala!) stvořil bizarní a zároveň brutálně podmanivou podívanou, ve které se čerstvě plnoletá svářečka vydává vstříc svému baletnímu snu prostřednictvím lascivních tanečních vystoupení v nočním baru plném nadržených samců. Kombinace náctileté vyzývavosti, čerstvě svařeného železa a účelově mokrých outfitů v upoceném oparu sexem nasáklých ’80s už lépe zorchestrovat nešla.„You girls eat like pigs. What happened to the diet?“[90%]

Někdy se sny rodí v tichu ocelárny, mezi jiskrami, potem a šedí pracovních plášťů, i zde může vyrůst sen, který má barvu reflektorů, lesk potu tanečníků a rytmus osmdesátých let. Flashdance je přesně tímto nepravděpodobným snem, trochu naivním, ale tak upřímným, že se mu nakonec nedá odolat. Režisér natočil film, který se zapsal do historie ne pro svou hloubku, ale pro svůj rytmus. Kdybychom se na ten příběh podívali bez hudby, byl by prostinký až obyčejný, ale Lyne s kamerou sní podobně jako hlavní postava, ne logikou, ale citem. Hudba Giorgio Morodera a ikonické písně jako What a Feeling nebo Maniac dávají filmu puls, který přesně odpovídá době, kdy svět ještě věřil, že tvrdá práce a odvaha dokážou změnit všechno. Taneční scény jsou snové, poetické až pohádkové a uprostřed všeho Alex, postava, kterou si nelze úplně zamilovat, ale nelze ji ani pustit z hlavy. Je tvrdohlavá a uzavřená a přesto v ní cosi křehkého neustále prosakuje ven. Její láska s Nickem je předvídatelná, ale přesto má v sobě cosi milého, jako dopis, který si přečtete už po tisící a i tak se pokaždé pousmějete. Snímek je směsicí kýče, energie a mladické touhy po úspěchu. Některé dialogy zní, jako by je psala duše dítěte, které se bojí dospět a právě v tom je jeho kouzlo, v té upřímné víře, že tanec může být odpovědí na všechny otázky, které si v životě klademe. Jde spíše o mozaiku obrazů než o příběh, funguje jako sen o emancipaci, síle a svobodě a přestože mu chybí hloubka a psychologická vrstevnatost, má duši. I dnes jeho rytmus stále dokáže rozhýbat srdce a proto taky hodnotím pěknými třemi z pěti.

Flashdance je jako dort, který někdo upekl bez těsta, ale zato ho přelil dvaceti litry dokonalé čokoládové polevy. Příběh? No, ten by prošel tak maximálně jako školní sloh na téma „Můj sen“, a i to by učitelka hodnotila přivřenýma očima. Jednoduchý, předvídatelný, až skoro neexistující – tak na 2/10. Jenže pak přijde hudba. A ta je tak neskutečně dobrá, že by mohla zachránit všechno. Soundtrack je 20/10, takže ve finále? 4 hvězdy.