Lištičky (2009)

Syrové, emotivní, únikářské, ne-záchranářské, tísnivé, vyhošťující... Situace lišek v Dublinu, kde nejsou doma, ale urousané, ztracené a ostražité hledají příležitosti k obživě, je výstižnou metaforou pro pudové, nervní, vzteklé chování hlavní postavy vehnané do stejné pasti... *** Je to nepříjemný, bravurně zvládnutý, vyspělý film o existenčně-existenciální tísni ekonomických migrantů, který jen předběhl v čase svoje téma... V roce 2022 se podobným, byť zdaleka ne tak dobrým snímkům tleská, viz třebaNikdy nepláču. *~

Super film kterej se hodí když jste zbořený kocovinou.. Ne fakt.. nekoukejte na tuhle sračku pokud nejste zbořený alkáčem nebo drogama.. jelikož jinak chcípnete nudou.. Brutálně debilní průjem, film nedává smysl, je to ABSOLUTNĚ, ale teď myslím ABSOLUTNĚ O NIČEM.. jediný co se ve filmu stane je to, že píča jedna a píča dva pendlujou mezi pár lokacema, pak přijdou do skvotu, pobrečí si a to je konec.. a největší akční scéna a flashback je to že si Betka strčila nůžky do kundy.. To je moc: Ale hlavně že platíme za rozvoj České kinematografie..

Po hudebním snímku Once zde máme další česko-irsko a dokonce a především slovenskou spolupráci. Film napsala a natočila Mira Fornay a ačkoliv žnul úspěchy na festivalech, diváci jej zatratili.

Stačí se podívat na Česko-slovenskou filmovou databázi, známou pod zkratkou ČSFD. Lištičky zde mají 20 % a nejeden uživatel jim dal odpad.

Po pravdě řečeno, sám nevím, co k filmu napsat. Odkojen artovými filmy vidím v tomto snahu být artovým za každou cenu. Jako by někdo vzal ony dlouhé, hlubokomyslné záběry, rádoby autentičnost a realističnost prostředí a pokusil se z toho udělat art náš, česko-slovenský (a irský, pravda).

Jenže co u Aki Kaurismäkiho funguje, protože pod hlubokomyslnými pohledy, případně pitomoučkými dialogy postav, tepe skutečný charakter člověka vyjádřený jen vnitřní mimikou a (ne)chtěnými gesty, to zde zcela ztrácí smysl i opodstatnění, protože hlavní hrdinka má trauma jediné, jak se dozvíme v závěru, a i to z vlastní blbosti. Takže když se celý film chová jako blb, nejde o vnitřní charakter postavy, ale o vnitřní svět blba. Bez vnitřní mimiky a gest. Zato se spoustou hysterie, která má duchovno nahradit.

Možná je to nové nazírání na feminismus, nevím. Mně osobně přišly hlavní hrdinky filmu pitomé až na půdu, dokonce Ofka z Dětí noci je proti nim myslitel. Navíc jsou všechny ženy ve filmu ošklivé, žádná nepůsobí přitažlivě ani navenek, natož vnitřně.

Příběh se odehrává v Irsku, kde je jedna sestra provdaná, druhá dělá kraviny. Obě k sobě mají ambivalentní vztah, jak to u sester bývá. Ale vnitřně se mají rády, ať se stane cokoliv. Stylem se režisérka snaží o syrový a nepřikrášlený projev. Snaží se až tak moc, až to z obrazu přímo křičí: "Podívej, jak jsem nezávislý film!" Ano, kamera se třepe co chvíli. Vždyť je to cool a in.

Zatímco z nemluvných filmů Aki Kaurismäkiho nebo podobných Jima Jarmusche máte po skončení pocit, že lidé se mohou mít rádi, i když jsou na pokraji společnosti, z tohoto filmu máte pocit, že debilové světem vládnou a sobci vítězí. Zcela závěrečná scéna určitého smíření sester je podle mne jen vylhaný pokus o obhajobu pozitivních hodnot na poslední chvíli.


Zkrátka - z celého filmu nemám pocit důvěrného sdělení, snahy něco říct, ale jen pocit chladného kalkulu s pokusem o artový film podle všech vnějších atributů artových klišé a receptů, aniž by dosahoval nějaké hloubky, hloubky myšlenky, psychologie, psychologie postav, aniž by autorka měla kromě hezkého vnějšího kabátku domyšleno, proč se skutečně její postavy chovají, jak se chovají, a zda by se nemohly chovat jinak.

Já vím, do povrchního paskvilu se mi skvěle strefuje - ale když já mám artové filmy Aki Kaurismäkiho a Jima Jarmusche moc rád. A když vidím, jak je někdo bezostyšně vykrádá, aniž by vůbec pochopil smysl a vnitřní hloubku těch výpovědí, je mi z toho smutno. Hrozně smutno. Miře Formay bych doporučil reklamu - tam je vnější efekt důležitý a na vnitřní hodnoty nikdo nehledí.


Disk načíná protipirát, v bonusech najdeme nic neříkající film o filmu (13:36 - pár záběrů z natáčení, pár domněnek herců o svých postavách), krátký film Alžběta (18:34- stejně povrchní a plytký jako film Lištičky, s podobně pouze efektním lookem) - oboje s CZ titulky, následuje fotogalerie (2:06) a trailer (1:49).

Film je asi točen na digitál, tudíž k obrazu se nemá smysl moc vyjadřovat, mně přišel hodně zrnitý. Zvuk pak v některých scénách utopený a v jiných uřvaný.


Publikováno: 12.02.2010

Trefné vystihnutie popoťahovania sa od baru k baru, od vzťahu k vzťahu a od nájmu k nájmu. Typické pre väčšinu tých, čo hľadajú východisko v západnom raji. Jednotlivci i partie z východnej Európy sa húfne vyberajú zarobiť do Anglicka či Írska. Niektorí sa zároveň oslobodzujú od bezperspektívneho pocitu života v smradľavej slovenskej diere či neuvážených skutkov minulosti. Riedky kultúrny vkus a povrchný psychologicko-intuitívny partnerský odhad tejto sorty je tiež vystihnutý presne. Bezhraničný obdiv kadejakým treťotriednym slovenským artistom je znak lapania čokohoľvek z rodného kraja. Kombinovaný so sebavedomím, nadobudnutým zároveň s odstrihnutím sa od rodičovského cecku: "som už nezávislý, dokážem sa postarať sama/ sám o seba a tak viem, čo je dobré všeobecne aj zvlášť.". Líštičky netreba vnímať len ako drámu jednotlivca, načrtnuté situácie sa dajú veľmi pekne uplatniť na celé skupiny postboľševických gastarbajtrov roztrúsených vo veľkom počte po celom anglosasko/germánsko/iberoamerickom svete. Mínusové body získali na snahe byť dôrazne artový, aby film zabodoval na festivaloch. Výsledok je vďaka tomu len slušný priemer. Tunajší zdrbung nechápem. Je naozaj tak zlé sa pozrieť občas úprimne do zrkadla a priznať si, že život človeka je prevažne len o naháňaní sa za akýmkoľvek vyplnením časovej medzery od narodenia do smrti, ktoré nemá žiadny rozumný účel ani zmysel? 63%

Nelehký život a mysl jedné východňárky, snažící se najít ono pověstné štěstí v ulicích Dublinu, je takovou směsicí reality show, home videa a dokumentu o slovenské a české komunitě toužící žít na britském "venkově". Vše se točí kolem Betky, která je vhozena do irského moře plného dravých ryb, toužící po její hrudi (není se co divit) a snažící se chudinku Au pairku jen a jen zneužít. Životní odevzdanost a prázdnota v cizím prostředí, ochota jít za čímkoli i stín osudného činu z minulosti. Skvělá, potemnělá atmosféra Dublinu i basová linka provázející drama scény. Takže by mělo být všechno v pořádku. No, bylo by, kdyby režisérka divákovi nenabídla jen střídání prázdných a bezduchých scén, o kterých se dá říci, že kdyby jich byla jen půlka, bylo by to stále moc. Vlastně se celou dobu čeká na odpověď. Proč je Betka taková, jaká je. Otázka je zodpovězena, tak ještě jednu totálně prázdnou scénu nakonec a je po všem. Sledování všedních starostí typu, kdo, kde, s kým a jak a střídání maniodepresivních stavů hlavní hrdinky. To vše v Irsku, bez sebemenšího náznaku irského přízvuku. Dobrý námět, který však zůstal někde za kamerou.