Láska není hřích (1943)

Veselohra oplývající blyskotavým hovorem uprostřed technicolorových studiových barviček postupně zvolňuje tempo a přibývá v ní rysů žalozpěvu : od narození stárneme vstříc smrti a ke konci si to čím dál víc uvědomujeme ; nadto svedeme málo s tím, jak nás příroda namíchala a rodina dohnětla. Závěr je hollywoodštější, než by mohl být, kníže pekel mě v něm rozhodně zklamal.

Ano, krásný příběh, ale celou dobu jsem si říkal – co mi tam chybí? Víc humoru? Holt má lehce vážnější podtext – byť na francouzskou služebnou a výborného Charlese Coburna v roli dědy nezapommenu. Svižnější tempo? Možná, ale to není zásadní nedostatek. Až v závěru mi došlo, že mi chyběla nějaká větší zápletka, konkrétní cíl. Pointa filmu totiž nebyla v řešení nějakého problému, ale jen odvyprávění poučného příběhu; a já mám rád cíle. # [viděno: monitor, EN sub] # příběh *** | hudba **** | humor * | akce - | napětí - | pustil bych si znovu ***

Je to film o bloudění? Roland Barthes definuje bloudění (errance) takto: "Ačkoli je každá láska prožívána jako jedinečná a milující subjekt zavrhuje představu, že by se mohla opakovat později jinde, někdy se sám přistihne, že pociťuje jisté rozptýlení milostné touhy; tehdy pochopí, že je až do své smrti odsouzen bloudit od lásky k lásce." Ano, je to film o bloudění. A film je to skvělý.

Nejví pro-cheating režisér historie dokončuje svůj statement.

Nebavilo mě to. Uznávám, že úvodní scéna s peklem je fantastická a výtvarně ohromující, dialog mezi vládcem pekel a Van Clevem sem tam má jiskru, ale jak začne ta vyprávěnka o ženách a jak se k nim chovat / nechovat, ani ty barvičky to nezachránily před natahovanou nudou.