La Cicatrice intérieure (1972)

Potrénovav na svém předešlém sledování, slupl jsem toto jak chutnou zralou malinu. Ten film (protože tohle film je) má mimořádné obrazy, asi je to lokacemi – zřejmě Island, samozřejmě je to volbou filmového jazyka. Podobné věci dělával Pasolini, ale ne až takhle abstrahované. Připomnělo mi to Orlanda Ulrike Ottinger, ale tam to je už o 10 let jinde a nechybí vtip. Kdyby byl film němý, s mezititulky a s hudbou (měl jsem posunuté titulky a mohl si to v té podobě vychutnat), úplně mi to stačilo! Nico nebyla dobrá básnířka, snad ještě co by texty k písním by se to dalo, jakmile ale začne recitovat, mizí její německé jamby za hranou vkusu a vzbuzují spíš smutný úsměv. ...jenže láska – a Garrel patrně věřil tomu, co deklamovala. Respektive: hovoří o krásných věcech, je to vlastně psychoterapie tvorbou (a slávou), ale je to i poesie čtrnáctileté škaredé dívky. ...a zřejmě ji měl rád, i když byla jako zde na začátku filmu snad i sjetá herem a neustále (!) tak nějak nespokojená, ukřičená, ba ukňouraná jak malá nána, velká, neforemná dětská panna s rozhozenými končetinami, ba dokonce osina víte kde... vnitřní jizva Nico jako léčba nějaké wagnerovské Brunhildy, Nico jako Isolda, jako rezatá, nepěkná mořská panna od Böcklina. Trochu toporný mytologický rámec (patrně znovutvorba své celistvosti skrz kosmogonickou rekonstrukci) dotahuje v estetice fingovaný film o Nibelunzích z Mépris – ejhle 10 let a mlaďoši dělali totéž navážno! Nedávno jsem si četl o Rilkem v knížce Obrazy z kulturních dějin střední Evropy. Byl tam zajímavý postřeh: vše okolo Rilkeho (i on sám) je nám předkládáno tak neskonale vznešeně, až Putnu napadlo, že tam něco chybí: chybí tam prd – a prdy plaší smrt – možná by nebylo tolik smrti, kdyby se tam na Duině pořádně odvzdušnili… A zde to platí podobně: kdyby Phillippe na začátku okatě vyměnil stranu ponášení v těch svých přenapjatých kožených kaťatech; kdyby nahý Clémenti se svou pánevní kostí zvíci krabice od bot byť na sekundu přiznal, že mu je v exteriérech Islandu kurevsky kosa; kdyby Nico nebyla za všech okolností tak germánsky božsky osudová, kdyby to ten film ustál a hovořil ke mně dál o tom, o čem chce, věřil bych mu lépe. Hudba Nico zde naopak perfektně funguje, jsou to balady až středověkého rázu, i ta germánská diatonika je překrásně průzračná jak ráno v Alpách. V jejím kontextu měly obrazy až tarrovskou sílu - asi i to harmonium. Silné čtyři, za hudbu po týdnech pátá.(26.01.2025)

Estetický purismus a extatická jednoduchost "Vnitřní jizvy" skvěle prokazuje Garrelovu vnímavost pro nehostinnou krásu nejen lokací, v nichž se film odehrává (ačkoliv se ve filmu samém v pravém smyslu slova nic neodehrává - pohyby, gesta, "děje" filmu a postav jsou mimo čas, jsou věčnými symboly jednání, a ne zápletkami), ale také lidských vztahů: pro smutnou krutost citů včetně náklonnosti, lásky nebo bájného lidského hledání jakoby z prvních eposů či epických básní (Clémenti na koni), v nichž se vzmach člověka ke světu či k druhému napořád míjí cílem. Jedno z vrcholných děl Garrela, který tehdy ještě tvrdil experminetální muziku a jeho filmy se blížily, ba dokonce předháněly, svou nekompromisností filmy Strauba a Huilletové, Godarda či W. Schroetera v té době (který však, obdobně se Straubem, své puristické statické záběry doplňoval klasickou hudbou či operou). Škoda, že později Garrelovy filmy, byť stále velekvalitní, přejaly mnoho ze stylu takového J. Eustache či Rohmera.(25.09.2016)

Hra se symboly a krásnými obrazy, děj tady zřejmě není tak podstatný. Inu, experimentální film. Ty obrazy jsou ale opravdu krásné, působící dojmem až archetypálním a prapohanským. Ve spojení s písněmi Nico z jejího albaDesertshoreje to téměř dokonalé, zvláště když zpívá německy, to zní mnohem osudověji než v té samospasitelné angličtině. A to navzdory tomu, že sama Nico jako herečka zrovna nezapůsobila, navíc to vypadá, že vyvinula dost velkou snahu aby vypadala nepřitažlivě. Ale, popravdě řečeno, žádný z herců neměl příliš šanci projevit svůj herecký um. Všichni slouží spíš jako objekty v této hře.(29.10.2015)

Pre mainstreamového diváka je veľmi ťažké najsť pozitíva tohto filmu, pri ktorom 1 hodina sa zdá byť 3 hodinami.(01.08.2018)