Krutý rozhovor (2022)

Brilantní konverzačka dvou inteligentních dominant opačných pólů. Útok dravého komunistického Stalinisty srdnatě odvrací pokrytecký klerofašistický dogmatik. Oběma jde však o totéž. Ovládat masy a hromadit moc. Ať už z Vatikánu či z Moskvy. Oba póly jsou však falešné. Zatímco ten první je zaslepený zvrácenou komunistickou ideologií, oponent ještě zrůdnějším vymýváním mozků zatuchlým kadidlem v ustašovském oparu. Ale spojnice je jednoduchá. Živý člověk - problém. Mrtvý člověk problém vyřešen. Ale zaujala mě jedna myšlenka. Na smrtelné posteli se bigotního ateisty Voltaira přítel zeptá.... "Stále ještě nevěříš v boha ?" "V této situaci není nutné dělat si nepřítele, odpovídá tento osvícenecký filosof. Čímž mě poněkud zklamal.(26.12.2025)

Veľmi ťažký a náročný rozhovor, určený u nás veľmi úzkemu publiku, hoci je aj film v dabingu, ale ide o rozhovor katolíka vs ateistu, arcibiskupa vs komunistu, jednoducho:svätená voda vs stranícka knižka. Podľa skutočných udalostí, zápisnica rozhovoru existuje, avšak iste je to zdramatizované, realita bola zrejme suchšia než archív v roku 1945. Je to taká spomienková fantázia vchádzajúca do dejín Chorvátska a Juhoslávie, čo je zložitosť sama o seba až dodnes. Dve postavy sa rozprávajú skoro dve hodiny. Sledovať to dokáže len ten, koho zaujímajú práve spomínané atribúty, a to je tak jeden z tisíca. Ale ten jeden si po dopozeraní povie: „Áno, presne kvôli tomuto som si dnes nezapol Marvel.“ Je to skôr intelektuálny maratón bez prestávky na popcorn.(24.12.2025)

Tito byl borec. Dokázal se vzepřít Stalinovi a usiloval o vlastní cestu Jugoslávie k socialismu, jakousi hybridní cestu, která měla spojit výhody socialismu a kapitalismu a eliminovat nevýhody obou. Do jisté míry v tom uspěl. Po řadu let své vlády dokázal ukočírovat mnohonárodnostní a mnohonáboženský stát, který poměrně slušně prosperoval. Po jeho smrti to tam ještě nějaký čas fungovalo samospádem, ale začátkem 90. let se tam už zase válčilo. Jugoslávskému lidu se od zemí tzv. svobodného světa dostalo četné pomoci, kupříkladu formou humanitárního bombardování (termín Václava Havla), a tato jihoslovanská země se postupně rozpadla v řadu menších států. Do jaké míry odpovídá děj filmu historickým skutečnostem, nedovedu posoudit. Těžko mi uvěřit, že by se státník Titova formátu takhle mazal s nějakým církevníkem, zvláště pak se záhřebským katolickým arcibiskupem. Katolická církev má totiž tu zajímavou vlastnost, že ráda amalgamuje s fašismem v tzv. klerofašismus, k čemuž v Chorvatsku došlo. Ano, mám na mysli Ustašovce, což byla organizace činná v letech 1929 až 1945. Ideologie hnutí byla směsí fašismu, římského katolicismu a chorvatského ultranacionalismu. Ustašovci začínali jako teroristé a během druhé světové války v Jugoslávii se věnovali holokaustu a genocidě židovského, srbského a romského obyvatelstva, přičemž zabili stovky tisíc Srbů, Židů, Romů a také muslimských a chorvatských politických disidentů. Neméně radostně a pod obdobnými fanglemi se vyvražďovalo i jinde v Evropě, dokud tomu okolnosti přály. Připomínám aspoň jména Jozef Tiso a Stepan Bandera. – Film asi zaujme především diváky se zájmem o historii. Snímek je však svým způsobem aktuální i v současnosti, kdy je antisemitismus v Evropě opět na vzestupu. Připomínám jeho aktivní švédskou hlasatelku Gretu, která má kvůli tomu zakázaný vstup do Německa a švédská vláda z ní má docela těžkou hlavu. V Evropě totiž, ať už v kterémkoli jejím regionu probíhala genocida podle rasového nebo ideologického klíče, se vždycky začínalo vyvražďováním Židů. Je to tu prostě taková tradice. Ale pak přijdou na řadu další skupiny obyvatelstva a docela by se vyplatilo vědět, které. Z filmu jsem si odnesl poznatek, že vývoj lidstva tvoří cesta z jedněch sraček do jiných sraček a tak pořád dokola, což je mi ostatně známo už dávno.(17.12.2025)