Il Boemo (2022)

Na jednu stranu velice solidně zpracovaný film, který samozřejmě odkazuje na legendárního Amádea a nevyhne se tedy srovnání. Kamera je nádherná, Myslivečkova hudba samozřejmě nezklame, ale z hlediska příběhu nám to trochu pokulhává. Kdo se trochu vyzná v dramaturgii, asi hned pochopí, že úvodní pasáž s fantastickými efekty hnilobného obličeje umírajícího Myslivečka zde slouží jako ten tak zvaný teaser, aby se divák nadchnul a těšil se na zbytek filmu. Osobně bych doporučil nadchnout se co nejvíc, protože je to bohužel jediné nadšení, které film nabízí. Ne že by zbylé dvě hodiny byly špatné, to rozhodně ne. Ale přeci jen jsou dosti monotónní, užvaněné a ke konci filmu už i dost nudné. Možná je problém v samotné látce, možná je to špatný scénář nebo režie. Upřímně nevím. Ten film má atmosféru, vypadá dobře, jenom se trochu moc táhne a explicita sexuálních scén byla na mě osobně už trochu moc. Uděluji 3 hvězdy a jdu se podívat na mého oblíbeného Amádea!

Jedním slovem: zklamání. Podle popisu i traileru film sliboval velmi zajímavý příběh a lákal také na fakt, že byl částečně natáčen v Benátkách. Z pozitiv je určitě nutné zmínit nádhernou hudbu, tím však klady končí. Negativa začínají už při vizuální stránce, práce s kamerou je často vysloveně nepříjemná. Veliká část děje je věnována skladatelovu intimnímu životu - což, vzhledem k jeho osudu, dává smysl - ovšem zde se tak děje na úkor zbylého děje, který nabízí zajímavých momentů pouze pramálo a v kombinaci s vysloveně přemrštěnou stopáží filmu tak vytváří nudnou a chvílemi až ubíjející podívanou. Závěrem je nutné dodat, že filmaři mohli hodně ušetřit a vše natočit pouze na domácí půdě, protože se slibovaných Benátek nám neukázali zhola nic.

Sex, drogy a rock´n´roll. Když Falco označil Amadea za pankáče (vážně to v textu je), mohlo to mnohým přijít přehnané nebo urážlivé, ale byl to očividně jen velice něžný výraz pro hudebníky 18. století. Celý tento film je totiž jen o tom. Dvě a půl hodiny souložení, občas proložené nějakou hudbou. A i když milovníci opery jistě uchcávali, já jsem spíše trpěl, protože toto uječené středověké umění nemám vůbec v lásce. Ale tehdejší doba si to žádala a umělci vždy píšou to, co se dá nejlíp prodat. Týkalo se to Shakespeara úplně stejně jako Il Boema. Film samotný je bohužel špatný. Jeho české kořeny poznáte na první pohled podle záběrů. Všechny jsou z detailu a všechny jsou do rohu. Ve filmu není jediný široký záběr. Navíc nás děj hodí doprostřed umělcova života. Nedozvíme se nic o jeho dětství a mládí, nedozvíme se nic o jeho nemoci, děj se v podstatě točí jen kolem několika pipin, které Giuseppe klátil. A to je na dvou a půl hodinový film vážně málo. A teď si jdu pustit ty úžasný houslový koncerty s Ishikawou, z nichž na soundtracku bohužel není ani nota.

Poprvé jsem film viděla v kině. A byl to neskutečný zážitek! Vnímala jsem tu krásu i hnus rozvinuté kultury Itálie. Tu genialitu Myslivečka, která ale strávila svého hostitele. Byla jsem šokovaná obrazy, hudbou, herectvím Vojtěcha Dyka, který zvládl hrát v jazyce, který neovládá a ještě dal dvojroli... Ta hudba! Ta barevnost! Víte, já jsem Myslivečkovu hudbu znala, ale neměla zrovna v oblibě. Ovšem árie, které zazněly ve filmu, to byla krása. Všechny role byly zahrané tak opravdově, že jsem se ocitla v Itálii s nimi. Pak jsem stejný film viděla v televizi - a dívala jsem se na úplně jiný film, který překypoval odporným chováním, byl dlouhý, ošklivý, celkem fádní operní hudba... Škoda, že jsem se na Il Boema nedostala do kina ještě jednou, jak jsem toužila.

Guru Jára na rajzu po Vlochách. Opět mě přepadlo puzení spolykat hřebíky, abych už nemusel trpět při sledování cicmaček, které nemají hlavu ani patu, jenom kundu. Když nemáš děj a namísto něj tam strčíš Dyka, vypadne z toho inscenace ORF. Ale na druhou stranu, bývaly to príma časy, kdy na operu do lože, znamenalo opravdové kulturní a hluboké fyzické uvolnění. Jenom si musel člověk dávat majzla, aby nepřišel o čich. PS: Když chci natočit muže v soukolí hysterek, nezasypu ho kozama, ale vylíčím muka muže, maestra Myslivečkini, vnitřním monologem, či samomluvou.