Il Boemo (2022)

Sex, drogy a rock´n´roll. Když Falco označil Amadea za pankáče (vážně to v textu je), mohlo to mnohým přijít přehnané nebo urážlivé, ale byl to očividně jen velice něžný výraz pro hudebníky 18. století. Celý tento film je totiž jen o tom. Dvě a půl hodiny souložení, občas proložené nějakou hudbou. A i když milovníci opery jistě uchcávali, já jsem spíše trpěl, protože toto uječené středověké umění nemám vůbec v lásce. Ale tehdejší doba si to žádala a umělci vždy píšou to, co se dá nejlíp prodat. Týkalo se to Shakespeara úplně stejně jako Il Boema. Film samotný je bohužel špatný. Jeho české kořeny poznáte na první pohled podle záběrů. Všechny jsou z detailu a všechny jsou do rohu. Ve filmu není jediný široký záběr. Navíc nás děj hodí doprostřed umělcova života. Nedozvíme se nic o jeho dětství a mládí, nedozvíme se nic o jeho nemoci, děj se v podstatě točí jen kolem několika pipin, které Giuseppe klátil. A to je na dvou a půl hodinový film vážně málo. A teď si jdu pustit ty úžasný houslový koncerty s Ishikawou, z nichž na soundtracku bohužel není ani nota.

Poprvé jsem film viděla v kině. A byl to neskutečný zážitek! Vnímala jsem tu krásu i hnus rozvinuté kultury Itálie. Tu genialitu Myslivečka, která ale strávila svého hostitele. Byla jsem šokovaná obrazy, hudbou, herectvím Vojtěcha Dyka, který zvládl hrát v jazyce, který neovládá a ještě dal dvojroli... Ta hudba! Ta barevnost! Víte, já jsem Myslivečkovu hudbu znala, ale neměla zrovna v oblibě. Ovšem árie, které zazněly ve filmu, to byla krása. Všechny role byly zahrané tak opravdově, že jsem se ocitla v Itálii s nimi. Pak jsem stejný film viděla v televizi - a dívala jsem se na úplně jiný film, který překypoval odporným chováním, byl dlouhý, ošklivý, celkem fádní operní hudba... Škoda, že jsem se na Il Boema nedostala do kina ještě jednou, jak jsem toužila.

Guru Jára na rajzu po Vlochách. Opět mě přepadlo puzení spolykat hřebíky, abych už nemusel trpět při sledování cicmaček, které nemají hlavu ani patu, jenom kundu. Když nemáš děj a namísto něj tam strčíš Dyka, vypadne z toho inscenace ORF. Ale na druhou stranu, bývaly to príma časy, kdy na operu do lože, znamenalo opravdové kulturní a hluboké fyzické uvolnění. Jenom si musel člověk dávat majzla, aby nepřišel o čich. PS: Když chci natočit muže v soukolí hysterek, nezasypu ho kozama, ale vylíčím muka muže, maestra Myslivečkini, vnitřním monologem, či samomluvou.

Slyšte mě, zbožní synové, a vypučíte jako růže zasazená u vodního proudu. Jako kadidlo budete vydechovat vůni, jak lilie vyženete v květy. Pozdvihněte hlas a chvalte písní, dobrořečte Pánu za vše, co stvořil. Velebte jeho jméno a rozšiřujte jeho chváluzpěvem i hudbouna strunné nástroje, a tak volejte s jásotem: „Jak nádherná jsou díla Páně, vše, co poručí, se stane ve svůj čas!“ Nikdo nemůže říkat: „Co je toto? K čemu tohle?“ – vždyť všechno je určeno ve svou dobu. (Sírachovec 39,13-16) Myslivečkova hudba jej přežila a žije dál. Je otázka, jak dopadla umělcova duše poté, co prosil Pána o dar skladatelství, který dostal a zužitkoval, avšak po svém morálním selhání zemřel v zapomnění na hroznou nemoc.

Film světové úrovně, což s odstupem potvrzuje jeho nasazení ve večerním vysílacím čase v pátek 15,08,2025 na evropském kanále ARTE pod odpovídajícím titulem Der Böhme. Na satelitu jsem potkával leda české pohádky, nikoli filmy. Bylo to příjemné překvapení a rád jsem se na film znovu podíval, dokonce jsem v něm dokázal najít kromě krásné hudby a smutného příběhu už i záblesky optimismu - láska (ať už k ženě, k hudbě, k práci), která je silnější než smrt. Zajímavá byla konfrontace bratří, kdy jeden ztvárňuje prototyp Čecha, co zůstane doma a bručí, že on nese zodpovědnost, a druhý svou odvahou něco ve světě dokáže. Navzdory následné nepřízni osudu může říct, že to alespoň zkusil.