Krupiér (1998)

Divný, zvláštní, neobvyklý film o chlápkovi jménem Jack Manfred, který je aspirující, ale neúspěšný spisovatel.DĚJ: Jack Manfred(Clive Owen) je chladný, inteligentní a cynický mladý muž, který se živí jako krupiér v prestižním londýnském kasinu. Snaží se napsat svůj první román a mluví o sobě výhradně ve třetí osobě. Má přítelkyniMarion, která touží po normálním životě, a zároveň se zaplete do vášnivého poměru s kolegyníBellou. Do jeho života vstoupí atraktivní a nebezpečná gamblerkaJani, která ho vtáhne do plánu loupeže kasina. Jack se musí rozhodnout, zda zůstane pouhým pozorovatelem hry, nebo se stane jejím aktivním hráčem. Celý příběh je chladně stylizovaný, plný hazardu, lží, sexu a morální ambiguity.ZHODNOCENÍ:Film je především o drogách, o hektickém životním stylu a pak až o elektronické hudbě… ne, počkat – tentokrát o hazardu, psaní a morálce. Jack je hezounek, frajírek, který je vždy nad věcí a nechá si přebarvit vlasy z blond na černé. Život je prostě hra, ve které hrajete občas o málo, občas o hodně, a každý čin může vést k různým důsledkům, které mají určité pravděpodobnosti. Je to určitě zajímavá životní filozofie a budu se pokoušet ji aplikovat na svůj život. Dávám 4*.

Film udělal zajímavě vyprávěný příběh a výkon Clivea Owena. Nejde o žádný akční snímek, tempo není nikterak zběsilé, ale za celou dobu nebyl ani chvilku nudný. Nikdy jsem sice nepropadl hazardu, ale sledovat kuličku, které krupiér udělil tu správnou rotaci, i přesuny žetonů (převážně od hráčů), mě tak nějak těšilo.

Film, ktorý mám rád a čas od času si ho znova pustím. Mike Hodges dokázal namiešať a správne vyvážiť jednoltlivé porcie lyrických a epických ingrediencií vo výslednom chode, tak, že som mu to zožral aj s podnosom na stole. Ale nie naraz, skôr som sa pomaly kŕmil a vychutnával si s pôžitkom každučičkú scénu.
Pôvodne som chcel dať 4 hviezdičky, ale keďže na Clive Owena som zaťažený, tak tú piatu dostáva grátis.

Malá, humorne odľahčená britská krimi s atraktívnym námetom aj obsadením či menom režiséra... ale výsledok rozpačitý. Malo to nádych neo-noiru (voice-over, nejednoznačný hrdina, ktorý napriek viacerým zásadám nemá problém napr. zahýnať priateľke; záhadná žena zvádzajúca hrdinu a dávajúca návrh zúčastniť sa zločinu), ale od režiséra takej cool pecky akou je Get Carter (1971), som však rozhodne čakal lepší výsledok. Povrchne spracovaný príbeh, bez nápadu a napätia, s navyše nezaujímavými vedľajšími postavami. Nechalo ma to úplne chladným.

Děláte všechno proto, aby padla červená, děláte ještě víc, aby nepadla černá, ale nakonec se kulička stejně zastaví na nule.. Vnitřní monology, dualita zrcadel a zdánlivě nepodstatné detaily budiž průvodcem Jacka Manfreda na cestě za sebepoznáním a inspirací, při které není až tak podstatný děj, ale způsob, jakým je servírován. Drž pevně, pusť zlehka. S tímto mottem jde přistoupit i k prožitku Hodgesova neo-noiru z prostředí chytrých lží a hloupých slabostí.. P.S.: Clive Owen byl svého času považován za kandidáta na agenta 007 a smoking krupiéra mohl být dobrou zatěžkávací zkouškou. No, po pravdě…, díky tomu klobouku bych to spíš viděl na nějakého Amiše nebo Boye George..