Čokoláda (1988)

Kto má rád extra uťahané filmy bez deja s nezaujímavou autobiografiou, ten si príde na svoje. Ja som to vzdal v polovici filmu. Aj môj prostý život mi príde zaujímavejší, a to nežijem v divej Afrike a nemám černošského otroka. Nechcel som tomu dať odpad či 1 hviezdu, lebo zas po filmárskej stránke to tak úbohé nie je. Len to nie je môj šálok kávy.

Claire DEnis riesi svoje spomienky na detstvo vo francuzskom Kamerune. KU Kamerunu este par slov , lebo ja ja na kauzy jebem - teda pardon, to mi zase uslo, a chcel som napisat, ze kauzy SK a CZ politikov mam takmer komplet v ignore liste , naopak afrikanistiku milujem. Kamerun bol v case 1884 - 1916 koloniou Nemeckeho cisarstva, roku 1916 pocas I. svetovej vojny ho zabrali hlavne Francuzi a cast Kamerunu aj Britske Imperium - dodnes anglicky hovoria iba 2 kamerunske provincie, obe su na hraniciach s Nigeriou. Zvysok statu ovori po francuzsky, od 1982 tam vladne Paul Biya. Film je rezisersk len rutinersky natoceny . 55 %

Claire Denis se vrací ke svému mládí, prožitému v Africe... A já jsem, bohužel, zůstala doma a celé to jen nezaujatě pozorovala.

Claire Denis rozehrála vzpomínky na dětství v Kamerunu. Detailní krása (a zajímavost, jemnost, v obraze i třeba dialozích), spoluscenáristou byl Jean-Pol Fargeau, režisérčin dlouhodobý spolupracovník.

Filmová 80. léta ve Francii často probíhala mj. ve znamení koprodukcí s různými africkými zeměmi a není překvapením, že se k této „vlně“ (zde poprvé) přidala i režisérka Claire Denis, která v této části světa prožila kus svého dětství. Její zřejmě dosti autobiografickouČokoládujsem vnímal jako příjemný film, který možná plyne pomaleji a postavy v exotickém prostředí nechává často v úplně obyčejných až banálních situacích, ale díky pohlcení do vzdálené, atmosférou přitahující země mi připravila dostatečný zážitek. Stylově se mi snímek zamlouval, těšila mě účast charismatického Françoise Cluzeta a celkově tu bylo dost zajímavé sledovat vzájemné, někdy i nepřímé soužití mezi sociálně vybavenými imigranty a domorodci uprostřed takto obyčejných zážitků, malých cest, putování, plnění mise či rodinného nažívání v kruhu hlavních postav. Právě ona civilní obyčejnost dodala filmu ráz, díky němuž ani zpětně nemám dojem zbytečných klišé: i ono nijak objevné poukázání na majetkové rozdíly mezi cizinou a domorodým obyvatelstvím (např. při scéně se speciálními požadavky příchozího Angličana na pohoštění) působí díky vloženému pohledu dětské postavy jako nenuceně podané obohacující poznání. Podobně nenucená se mi jevila i jemná poezie sálající z kamerových záběrů afrických reálií a celkově moje oprášení tvorby Claire Denisové dopadlo ve společnosti jejího raného filmu nad očekávání skvěle. Skoro nemohu uvěřit, že tutoČokoládumá na svědomí stejná režisérka (dokonce i za účasti totožného spoluscenáristy!), která později vydala do světa jeden nechvalně proslulýkontroverzní úlet.[80%](24.10.2024)