Kotoko (2011)

Chvíľu mi to neuveriteľne liezlo na nervy. Kotoko je psychotická, hysterická žena so sklonmi k sebatrýzneniu. Okolo nej sa točí celý vesmír a ona sama je ako keby vybočením z reality. Cukamoto nielenže dbá na potrebnú dávku preformance - dlhá scéna spevu ktorý vyznieva až tragicky smutne - až po typické expresívne a neznesiteľné zábery plaču dieťaťa a kriku jeho matky.. ktoré tvoria väčšinu časť filmu. Potom sa tlačí na pílu nechutností a prekračujú sa nejaké tie hranice - roztrieľaná hlava zúfalého dieťaťa. Koniec je ale tak krásne poetický a necháva nás tápať v tmách čo sme to vlastne videli, že môj dojem z filmu závratne stúpol. Cukamoto rád zamlčuje a skôr zavádza.. ale hádam v žiadnom svojom filme nemal tak poetické zakončenie ako je tomu tu. V zásade páčilo. Bol to veľmi pekný kompromis medzi artom a diváckou pútavosťou.. Už len nech sa dá vidieť jeho remake Nobi. Inak na tak sugestívny a šialený príbeh to má veľmi nežný a melodický soundtrack.

Skoda. Cakal som podstatne viac. Cocco sice hra rolu "pomatenej" mladej matky ( tiez spieva, tancuje, vydatne sopli...) velmi efektne a presvedcivo, avsak tento film kriva hlavne v deji a v nevyvazenosti jednotlivych pasazi. Pretoze ma striedavo nudil, zaujal i otravoval. Ako horror by som ho rozhodne neoznacil. Caste preblikujuca, nepokojna kamera a kakofonia pazvukov, ma nevylaka. Skor znehodnoti potencionalny zazitok z filmu.

Zase mi to bohovsky sadlo, tie horory o strelených uvrieskaných ženských, ktoré nevedia čo od dobroty mi nejako idú proti srsti. Táto mala jednu predstavu za druhou, jeden hysterický záchvat za druhým (až ma z toho rozbolela hlava), vkuse niekde pobehuje, vkuse do niečoho trepe a s niečím trieska o zem, vkuse sa len reže, ale nie a nie, aby sa už konečne dorezala na smrť. Nudná, poloamatérska blbosť bez deja s otravnou hlavnou predstaviteľkou a roztrasenou kamerou. Jedna dobrá gorescénka sa ale v záverečnej tretine objavila (tanček plodnosti v daždi taktiež aspoň trochu pobavil), takže to výnimočne nehodím do odpadu, ale asi by som musel byť masochista, aby som sa k tomu ešte niekedy vracal (presunutie slabík v názve pekne vystihuje moje pocity z filmu).

HO-I CHO-GATsukamoto opět útočí na diváka svým násilným vizuálním stylem a expresivním herectvím. Otevírá téma duality lidského a nelidského a maže tenké hranice mezi příčetností a šílenstvím, myslí a tělem, iluzí a realitou. Oproti režisérovým předešlým filmům je Kotoko mnohem intimnějším dílem, čemuž napomáhá i fakt, že jeho hlavní hrdinka je tentokrát oproštěna Tsukamotových charakteristických instancí - postrádá feminitu, nezávislost i odhodlanost, jež je postupně ještě degradována. Její síla vyvěrá z psychické nestability a strachu z okolního světa, který deformuje její tělesnost. Cocco je ve své roli přímo uhrančivá a vzhledem k její vlastní minulosti sama maže hranici mezi pouhým herectvím a skutečností. Emociální dopad Kotoko je neskutečný a díky sledu filmové fikce a imateriálních situací vytváří jednoduše nepředvídatelné dílo. Tsukamoto opětovně obhájil svůj post přední autorské osoby současného filmu.

velice zvláštní kousek. Hranice mezi nemocí a (ne)příčetností či šílenstvím je opravdu tenká! Snímek dost k zamyšlení a herecky taky zajimavě záhráno, navíc pár velice silných momentů přidává na hodnotě.