Tokyo Fist (1995)

Tokyo Fist je sportovní film o rivalitě, kde velkou roli hraje maskulinita a tělesnost a sebedestrukce. Film je audiovizuálně dravý a obsahuje jednu vyhrocenou scénu (dobití a ponížení Tsudy), na kterou asi nikdy nezapomenu, ale ke scénáři mám jisté výhrady. Odůvodnění konfliktu mezi dvěmi muži-protagonisty mi přišel poněkud ploché, zbytečné a umělé (což ej ovšem problém i polopatickém způsobu odvyprávění tohoto důvodu). Myslím, že by si film vystačil bez toho flashbacku na minulost. Tsuda by invazivního Kojima klidně mohl někde omylem urazit a spustit tak lavinu soupeření o sebeúctu, fyzickou nadvládu a nespokojenou přítelkyni. To vše by obě postavy přivádělo k psychické i fyzické újmě. Ono to v tom filmu tak nějak je, ale soudím, že to mohlo být ještě prokreslenější, zacílenější i lépe vystavěné.

Tsukamoto je prostě svéráz, který svůj styl nikdy a nikde nezapře. Umí natočit i něco "normálnějšího", to jsem poznal u Vyšetřování nočních můr, ale Tokyo Fist, i když se to takhle od pohledu nemusí zdát, je jeho další totální šílenost. Šílenost, na které mě opět dost zaujala jeho práce s kamerou a záběry, na které je vidět, že přesně ví, jak chce jakou scénu natočit a vypadá to díky tomu skvěle i přes to, že to zároveň působí, jako by to natočil s pár přáteli v utajení a víceméně pro sebe, i když to tak ve skutečnosti není. Má to ale něco do sebe, je to dost originální a to na Tsukamotových filmech cením vždycky. Jenže stejně tak mě to zase bůhvíjak neodrovnalo a ten příběh o milostném trojúhelníku tří naprostých magorů (z čehož jeden není až takový magor jako ostatní, ale magor pořád je), plný brutality, zapíchaných kovových věcí všude možně, uječených scén a přehršle rapidmontáží, ze kterého by normálnímu člověku možná i hráblo, mě začal časem spíš nudit a ke konci už jsem jen čekal na ten závěrečný souboj, který ale končí tak zmateně, že těžko říct, co z toho vlastně plyne. A taky mi s každou další minutou bylo jedno, jak kdo dopadne, i když jsem pořád doufal, že ten boxer dopadne nejhůř, protože to byl z těch psychopatů psychopat asi největší. Každopádně, i když tomu dávám jen průměrné hodnocení, jako průměr to nevnímám, jen to prostě nevidím na vyšší hodnocení. Ale upřímně, TAKOVÝ boxerský film jsem ještě v životě neviděl a asi už ani neuvidím, protože tohle dokáže těžko něco překonat v tom, jak moc se zde boxuje a s jakou vervou. 3*

Sebatrýznenie, sebadeštrukcia, vylučovanie telných tekutín a krik a mlátenie smerom k divákovi. Príbehová demolícia hodnôt v modravom a zatuchnutom Tokiu. Cukamoto vytvára svoj ďalší povestný mikrokozmos, kde na malom priestore rozohráva komplexný príbeh akéhosi hľadania a stagnácie. Krvavá sprcha vo finále u všetkých troch postáv je završením tak úpenlivo a precízne budovanej prvej časti, kedy box slúži k vypusteniu násilia u morálne slabých ľudí. Veľmi nepríjemný a zároveň dychberúci zážitok aký nemá obdoby. Po prvom Tetsuovi krásna práca s kamerou( hoci je šialená) s tempom a rytmom( hoci je šialené) a s postavami( tie sú hádam najšialenejšie). Film ktorý jasne ukazuje dôležitosť Cukamota ako tvorcu, kde so vztýčením prostredníkom dáva jasne najavo, že japonský konzum je mŕtvy a jediný únik pred úradom a všedným životom je boxovať do poslednej kvapky krvi. Prial by som si niečo podobné vidieť v Rockym.

Po TETSUO už snad Tsukamoto nemohl natočit nic zběsilejšího, tudíž jsem k TOKYO FIST přistupoval celkem klidný. Představete si bitky z FIGHT CLUB, toto je asi 5x brutálnější, namíchané se špetkou existencionální drama. Tsuda (sám režisér Tsukamoto) opustí manželka Hizuru a odejde s jeho dávným známým, boxérem Kojim. Tsuda se proto rozhodne trénovat box a slibuje pomstu, uvnitř je ale pořád stejně zbabělá troska ... Snad až v posledním záběru jsem pochopil, že už je sám se sebou vyrovnaný ... Asi ?

Cukamoto mě nadchl parádním začátkem a skvělou barevnou paletou i herci, ale v průběhu jsem se začal trochu ztrácet, a tak jsem si neužil tolik ani patřičně gore finále, ale i tak jde o nadprůměr.