Koncert na konci léta (1979)

Nelze se ubránit dojmu, že Forman zde nalezl určitou inspiraci pro svého Amadea. Když to řeknu velmi kulantně. Natočil ho ale strhujícím způsobem, kdežto Vláčilův Dvořák byl skoro až nudný, na čemž má ale samozřejmě podíl viny i scénárista, který do toho jistě hodně mluvil a nebyl zrovna příznivcem velké akce, natož rozehrávání vláčilovské obrazotvornosti. Téma to ostatně ani příliš nedovoluje. Vinklář zahrál bravurně. Ani Hlaváčová se nedala zahanbit. Už zde, u tohoto filmu, si lze všimnout, že střih má řadu podivností a děj je místy nekonzistentní.

V momentě, kdy ve vláčilově světě přestali řádit černoprdelnící, banderovci a komunisti, se z něj vytratila i magická zlověstnost jeho předchozích děl. Politicky neutrální profil Antonína Dvořáka se v české kinemotografii dá považovat za originální projekt, bohužel tohle je i na Vláčila trochu vlažné zpracování bez výrazného dramatu a obrazově to taktéž moc nepromlouvá. Je otázkou, co Vláčila k Dvořákovi táhlo, pokud se jednalo o dílo na zakázku, ke kterému Vláčil přistupoval stejně Dvořák k psaní rekviem pro Kenta, tak pak vše dává smysl.

Souběžně s Peterem Shafferem se na sklonu sedmdesátých let navrací k osudovému vztahu Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho také Zdeněk Mahler a na ose ikonického sváru uměleckého génia a epigona, analogie vzpomenutého vztahu, důvtipně rekonstruuje životní příběh Antonína Dvořáka, který jinak skládá jako mozaiku epizod, anekdot, okamžiků. Neobyčejně „čtivý“ imaginární portrét se skvělým Josefem Vinklářem, jenž nejvyšší měrou poutá pozornost a zastiňuje ostatní herce, se ve své půli rozetne schematickou scénou, v níž cynický a hloupý šlechtic střílí holuby. Jako by se i v tomto konvenčním, nenápaditě snímaném a v podstatě nevidomém snímku, který by se dal odrecitovat…, musel klíčový režisér české nové vlny výslovně přihlásit k tomuto svému estetickému východisku a nechává herce holuby skutečně usmrcovat. Neschopnost vyslovit se jinak než – doslovně, (zdánlivě) osudově či božsky? Náhle vše, co jsem dosud přijímal jako úlitbu osvojenému jazyku, odhaluje svou vlastní papírovost: rámec, masky, (ne)stárnutí, mozaika… PS: Když jsem před pár měsíce držel v rukách Dvořákovy rukopisné notové partitury, cítil jsem přes rukavice mnohem víc než v této esteticistní retuši… a ani jsem se nemusel snažit.

Musel jsem přehodnotit Americké dopisy (2015), neboť Vláčilův Koncert na konci léta je o stupínek lepším snímkem. Srovnávat moc nechci, ale zatímco první zmíněný film mi přišel jako nepovedená komedie, která místy možná až dehonestuje či jen příliš kontroverzně ukazuje jednoho z našich největších skladatelů, tento počin je serióznější, avšak místy může nudit skrze pomalé tempo vyprávění. Jediné, v čem bych si dovolil přímé srovnání, je obsazení herců do hlavní role. Hynek Čermák je dle mého Dvořákovi podobnější než byl Josef Vinklář, avšak i on byl dobrou volbou. Oba samozřejmě předvedli skvělé herecké představení.

Televízne pôsobiaci dramatický snímok je drzé nazvať životopisným, pretože o Dvořákovom živote sa toho divák dozvie sakramentsky málo. Hl. protagonista sa retrospektívami vracia do minulosti, ale len námatkovo, v ktorých spomína na niektoré svoje zlomy či skôr útrapy. Nechýba množstvo filozofovania. Réžia sa snaží odryť jeho svojský svet, ale príliš sa jej to nedarí. Nevraviac o tom, že film neskonale nudí, nudí tak, že je skôr vhodný ako podmas k inej činnosti. Pozitívum si zaslúži iba ztvárnenie v podaní Ďoďa Vinklářa.