Kokuhakuteki džojúron (1971)

Film zkoumá přirozenost hereček a to, co získaly hraním. Vidíme je při natáčení filmů, v emocionálně vypjatých scénách, jak spolu hrají, jsou vedeny režisérem.... Každá z nich zažila traumatickou událost, která přispěla k jejich obohacení, stávání se někým jiným v dramatických rolích.(70%)(21.03.2022)

Není  tu role, kterou je potřeba uchopit a zahrát; nebyla tu minulost před příchodem kamery, kterou bylo potřeba prožít; nebude tu konec natáčení, který ohraničuje. Vždy tu byla a je role, kterou jsem hrál, aniž bych tušil, že ji jednou budu muset přijmout za nejvlastnější minulost – estetická finesa decentrující postavy v rámci kompozice záběru odkazuje k decentraci lidského vědomí v hierarchii světa, který namísto utříděné reality s člověkem na privilegovaném místě naráží na realitu světa fikce, která odmítá být jen prodloužením těchto sebeklamů, a proto libujíc si ve vpádech kamery do záběrů ve chvílích, kdy život herečky je od její role k nerozeznání, vytváří tento film situaci, v níž realita a fikce nejen, že není oddělitelná, ale ani jednotlivá ega nejsou oddělitelná, a tak namísto oddělených instancí času a postav máme analepse a prolepse jediného neutříděného času subjektu, jenž se musí stále bolestivě tvořit, a to tvořit se jako subjekt stejně tak decentrovaný, jako jeho vlastní kamerový záběr a jeho vlastní vědomí před sebou samým jako cizincem, do jehož role je třeba se vžit. Tato nová kontinuita času vzájemně se proplétajících cizinců v těle vlastního já vyvolává filmový střih, který kinematografickou psychoanalýzou stírá rozdíly mezi postavami A a B a hrou s časoprostorovými kódy konvenčního střihu nechává diváka ujařmeného v kanálech standardních kognitivních procesů být překvapován tím, jak plynule se dá přejít od jedné postavy ke druhé, od jedné narativní linie ke druhé.(12.02.2022)

Jeden z těch pomalých kousků od Yoshidy, ke kterým si divák obtížně hledá cestu. Když u podobně "intelektuálních" snímků něčemu nerozumím, bývá to dáno samoúčelností scén apod.; ne tak v Yoshidově případě - ten člověk je obvykle už jinde a často o kus napřed. Přesně ví, co a jak chce sdělit a kdy do sebe které dílky nechat zapadnout. Pokud se o některých japonských filmařích dá říci, že pracují stylem malířů, Yoshida je mezi nimi sochařem. Rozvláčné, leč pomalu a promyšleně zrychlující tempo, dává filmu ráz ticha před bouří s následným silným vyvrcholením. Tři hvězdné herečky japonského filmu - Ruriko Asaoka, Ineko Arima a Mariko Okada (která předvádí skvělou souhru s Rentarem Mikunim) - se sešly pod jednou takotovkou, aby si zahrály...tři hvězdné herečky japonského filmu. Na dvě hodiny se tak stáváme svědky jejich životních peripetií, dezorientovaného tápání, traumat a vnitřních běsů a čekáme nevyhnutelnou tragédii antických rozměrů, ale, jak říká jedna z postav: "..jsi herečka, nemůžeš umřít, i to je pro tebe jen role..". (Mmch v případě postupného odkrývání skutečnosti užívá Yoshida, stejně jako mezitím mnozí další, beze zbytku postup, který se poprvé objevil v Kurosawově Rashomonu.)(19.05.2010)