Čúnibjó demo koi ga šitai! (2012)

První řada byla skvělá a plná překvapení, na tenhle žánr to totiž mělo docela chytrej smysl pro humor kdy se každá vtipná situace vyvíjela zdánlivě předvídatelně aby se to nakonec vydalo úplně opačnou cestou než divák čeká, a hlavně tomu několik dílů dalo překvapivou hloubku. Klasickej plážovej díl, ve většině anime oddechovej, je zde docela depresivní, a samotnej závěr první řady má hezkou myšlenku. To je však něco co ti kteří utíkají po 3 dílech nezjistí. Trochu jsem se obával zdánlivý zbytečnosti druhý řady, a musim uznat že po její zhruba první polovinu se moje obavy naplňovaly, ale pak se na první pohled uměle do děje namontovaná nová postava ukáže jako další depresivní díl skládačky, a rázem jsem do toho byl zase zainvestovanej. Nejlepší je na tomhle všem samozřejmě samotná Rikka která si i s takhle relativně nízkým počtem dílů zaslouží jít do anime síně slávy, a podíl na tom nese nejen hezká animace, ale hlavně Maaya Uchida, protože bez jejího hlasu by to prostě nebylo ono. Za rozlítanou druhou sérii dávám hvězdu dolů ale i přesto pecka a časem doufejme i doceněná klasika.

Na první pohled obyčejné romantickomediální slice of life okořeněné krásnou animací soubojů typických spíše pro nějaké JRPG nebo shonen. Jakmile člověk ale začne přemýšlet o tom, proč se to děje (a vyhledá si, že pojem Chunibyo jako takový je i na Wikipedii), dostává to novou rovinu. Je dost možné, že jste si prošli tím samým. Rikka pro to má důvod svůj. Je zároveň vynikajícím rozhodnutím to, že seriál zařadil i další postavy s tímto syndromem, každou s trochu jiným syndromem i přístupem k němu. Stejně důležité (a zábavné) jsou i postavy bez něho, jmenovitě zejména absolutně chill postava Kumin a takový skoro protipól je sestra Rikky Toko, ta zase se svojí naběračkou má zero chill, na druhou stranu jakožto dospělý rodinný příslušník bez syndromu Chunibyo je to zcela pochopitelné. Na druhou stranu ale člověk chápe i Yuutu, a jeho přístup ke hrám Rikky je rozhodně v kategorii "couple goals". Navíc - pokud svými deziluzemi nikomu neubližuje? Proč si nudnou realitu trochu nepřikrášlit? Možná pokud do toho nezařadíte skluzy jak když ve fotbale úmyslně chcete dostat červenou kartu. Ale takto animovaně je to neskutečně zábavné. Pro fanoušky Megumin zKonosubatéměř povinnost, jen tady to jde víc do goth stylu.

Jeden z mála případů, kdy mě anime, od kterého jsem nečekala skoro nic, překvapilo na tolik, až jsem musela na nějaký čas přidat Rikku, hlavní protagonistku tohoto seriálu, do svých oblíbenců na MALu. Ne, že by se jednalo o nějak revoluční dílo, to ani náhodou. Ale sympatickou zápletkou o neexistující magii a tudíž i spoustě suprových neexistujících akčních scén, jsem získala pocit, že se dívám na něco speciálnějšího než na klasický středoškolský rom-com. První série na mě zapůsobila především docela silnými emocemi a druhá mě naopak překvapila s miloučkou a uvěřitelnou romantikou. Komediální prvky byly taky poměrně povedené, hrdinky sympatické (a docela mě mrzelo, že se nakonec nepokusili o vážnější romantickou linku mezi Nibutani a Dekomori, protože si to zasloužily) a i hudba a animace se i na poměry studia Kyoto Animation dost povedly. Nemám žádnou zásadní stížnost, asi mi to prostě sedlo a nebo je to vážně moc fajn anime, to už posuďte sami :)8.2/10

Velmi milé překvapení - tento seriál předčil všechna má očekávání a já ho hltal díl po díle. Úžasná animace, chytlavý příběh, který nenudí, spousta vtipných momentů i romantických vsuvek. Hlavní hrdinové jsou opravdu sympatičtí a snad žádný z nich mi po dobu všech sérií nelezl na nervy. Navíc Rikka Takanashi je jednou z mojich nejoblíbenějších postav, nejen co se roztomilosti týče, ale i svým charakterem. Zajímavě vypadají i akční scény, které jsou místy i velmi zábavné. Nemohu jinak, než tohle lehce ujeté, ale naprosto skvělé anime doporučit.

První část anime celkem v některých situacích pobaví, kdežto druhá část se zaměřuje už spíše na něco hlubšího ve smyslu lásky, složité pozadí hlavní hrdinky a obecně téma iluzí, které trochu šahá do životní filosofie (že je má každý v trochu jiné podobě). Největším mínusem bych ale viděl onu trapnost daného syndromu, kdy ještě především v japonském podání to působí v horších rovinách (je to vidět v těch smyšlených bojových scénách s typicky japonským kýčovitým provedením, bez kterých by se člověk naprosto obešel). Tím pádem trochu odpovídám i na úroveň animace, ale když pomine tenhle úsek, tak je celkem slušná. Po hudební stránce slabší průměr.