Karhanova parta (1950)

Když film budoval světlé zítřky s úsměvem na rtech. Snímek, o kterém je řeč, představuje jeden z nejčistších, takřka laboratorních příkladů raného československého budovatelského filmu. Je to fascinující skanzen metody socialistického realismu v její nejkrystaličtější podobě. Zatímco v době premiéry jej dobová kritika i diváci přijímali s nekritickým nadšením jako zjevení nové epochy, dnešní optikou se na něj díváme spíše jako na úsměvnou kuriozitu, v níž se naivní optimismus potkává s nekompromisní státní propagandou. Na stříbrné plátno tehdy nevstoupil jen obraz skutečného hrdiny dneška, tedy uvědomělého dělníka v montérkách, ale celý film sloužil jako závazný manuál na radost. Cílem bylo ukázat, že kolektivní dřina není břímě, nýbrž vrcholná forma seberealizace. Práce zde není jen zdrojem obživy, ale přímo palivem pro motor lepších zítřků. Zápletka nás zavádí do strojírenské dílny, kde v kulisách plnění první pětiletky probíhá klasický mezigenerační střet. Na jedné straně stojí dravé mládí, nositelé pokroku a technických inovací. Na straně druhé pak najdeme starší dělnické figurky, které zpočátku k novotám vzhlížejí s nedůvěrou, aby nakonec pod vlivem kolektivu prošly zázračným přerodem v uvědomělé úderníky. Právě v tomto bodě snímek odhazuje masku pouhé zábavy a stává se instruktážním videem. Divákům v továrnách srozumitelně a zábavně vysvětloval, jak řešit osobní spory, jak milovat normy a proč je údernické hnutí jedinou cestou k osobnímu štěstí. Scénář vycházející z divadelní předlohy vsadil na autentičnost továrního prostředí, což mu dodalo nečekanou dynamiku. Je to paradox. Ačkoliv je celý děj vykonstruovaný a politicky vykalkulovaný, herečtí představitelé odvedli mistrnou práci. Dokázali svým postavám vtisknout lidskost, humor a jiskru, čímž i ty nejsušší politické proklamace udělali pro běžného smrtelníka stravitelnými. I dnes je tento film překvapivě shlédnutelný. Má v sobě neutuchající tempo, řemeslnou zručnost a živost, kterou mu mohou leckteré moderní snímky závidět. Pokud k němu současný divák přistoupí s vědomím, že jde o unikátní svědectví o své době, které nikoho neurazí, ale skvěle pobaví, čeká ho fascinující výlet do světa, kde byly stroje víc než lidé a úsměv povinnou součástí pracovního úrazu. Je to zkrátka mistrná ukázka řemesla ve službách ideologie, která na své zábavnosti neztratila ani po desetiletích.

Skvělá komedie z budovatelských dob. Jasne je tam propagovaný komunismus, ale jinak jsem se hodně zasmál a to je myslím důvod, proč se rád na tenhle film vždy rád podívám. Souboj starých a mladých, pracujících a lenochů. Mistra Smolíka jsem si neuměl představit v monterkach, ale jeho role je uvěřitelna. Vidět za mlada svazaky Martinka, Krsku a tátu Petra Kostky je taky nářez. Zajímavé, že čím se blíží tento film do závěru, tak je zajímavější a zajímavější. Čímž přispívá hlavně souboj mladých a starých, kdo rychleji a kvalitněji vybrousi pístní čepy. Vynikající výkony Plachty, Mareše a Deyla ml. A Bela Jurdova byla za mlada moc krásná ženská.

Budovatelské filmy, jako je Karhanova parta, je složité hodnotit. Na jednu stranu je pro ně charakteristické, že trpí poměrně jednoduchým (až slaboduchým) dějem a velmi naivní zápletkou a poselstvím. Ve středobodu všeho jsou úderníci, gotwaldova pětiletka a budovatelská hesla o plnění a překračování plánů. Postavy jsou jednoduché a jasně definované, aby hned na začátku bylo jasný, kdo je ten správný soudruh a kdo je brzda rozvoje. Prostě oslava prostého pracujícího lidu a jeho poslání v budování lepších zítřků. Přesto je Karhanova parta hereckým koncertem velikánů tehdejší doby, kteří nezajímavým postavám dokázali vtisknout jedinečnou svéráznost. Smolík, Plachta, Řepa, Deyl, Mareš to bravurně jistí a ve finále z toho dělají koukatelnou záležitost. Je prostě radost koukat, jak pánové dokázali z rudého prdu, vyrobit snesitelnou věc. Je to btw. úplně poslední vystoupení Jindřicha Plachty ve filmu, než o rok později zemřel na celkové vyčerpání, když dobrovolně fáral v dolech a sedřel se k smrti. Zajímavostí je i obsazení mladého Vladimíra Kršky, coby nadšeného úderníka v zácviku.

"Od závodu vede cesta, pionýři sází sad. Kvetou pole, rostou města, pojď se milá podívat."Gottwaldova päťročnica je v plnom švungu, sústružníci sú žhaví do práce, bohužiaľ ich žiadzu hatí absencia sľúbeného stroja so záhadným názvom, nespravodlivé prerozdelenie montérok a do dôchodku sa tešiaci Jindřich Plachta."Ženil ses se mnou táto nebo s fabrikou?"Objektívne problémy sú obratom vyriešené zasadnutím závodnej rady, odstavením nesvedomitých elementov a odchodom Jindřicha Plachtu do dôchodku."Jsi funkcionář, proto máš být poslední tam, kde se něco dává a první tam, kde něco potřebují."Ruku k dielu priložia aj mladí zväzáci so zlepšovacími návrhmi na zvýšenie produktivity."Sotva to čuchlo ke stroji, už to chce dělat vynálezce."Mladí začnú šturmovať, plní energie ťahajú šestnástky a ich nadšenie strhne k návratu do výroby aj v Piešťanoch zotaveného Jindřicha Plachtu."Večer chtěl jít do penze a ráno nemohl dospat, už aby byl ve fabrice."Nadšenia je toľko, že Rudolf Deyl strhá stroj so záhadným názvom a spočiatku zdravé súťaženie medzi mladými úderníkmi/zlepšovateľmi a starými harcovníkmi prerastie zdravú mieru."Míru brát nemusíš, pohřeb obstará komunální podnik."Nakoniec ale všetci pracanti spoja sily a Gottwaldova päťročnica zdarne pokračuje ďalej, pracujúci v zväzáckych uniformách poznávajú vlasť vďaka hromadným autobusovým zájazdom za tónov ťahacej harmoniky, individuálne na motocykloch a bežne nakupujú spotrebnú elektroniku."Štěstí není hruška zralá, nespadne ti do klína."Budovateľské filmy mám rád, ale tento ma nejako nevedel chytiť, viac ako tri šestnásťhodinové smeny si nezaslúži."Děláte, jako by fabrika byla vaše."

Nuž,  neviem či toto dielko „socrealizmu“ brať vážne, alebo či to mala byť paródia. Päťdesiate roky som (našťastie) nezažil, poznám ich len z rozprávania rodičov, či starých rodičov, ale takúto surrealistickú „taškařici“ by nenatočil ani Boris Vian,  v objatí s Luisom Buñuelom.  Celý film je vlastne o dvoch partách pracantov, ktorí socialisticky súťažia za aplauzu početného publika (ktoré počas pracovnej zmeny zrejme nemá nič iného na práci, len sa pozerať, kibicovať a kašlať na robotu). Ani agenti zo zlého Západu by nevymysleli horšiu sabotáž, ako podobný typ hospodárskej súťaže. Inak si už na nejaké detaily veľmi nespomínam. Celý film sa točil podľa scenára divadelnej hry, ktorú hralo vtedajšie Armádne divadlo (so skutočnými frézami na patrične vystuženom pódiu).  Samozrejme nik im na to nechodil. Keď sa Emil František Burian (odvážny medzivojnový predstaviteľ avantgardy,  skvelý hudobník i divadelník, neskôr bohužiaľ totálny komunistický idiot) opýtal na Zväze dôchodcov, či by nechceli lístky na predstavenie zadarmo, títo súhlasili, ale iba za podmienky, že k tomu dostanú malinovku a dva obložené chlebíčky. A myslím, že toto najlepšie vystihuje kvalitu divadelnej hry, podľa ktorej sa  napísal scenár tohto filmu...