Mladí lvi (1958)

Mladí lvi jsou válečným velkofilmem, bůhví proč natočeným černobíle. Dmytryk se pokusil válku vystihnout ve všech jejich podobách a tak sledujeme hned tři hrdiny. Švec a lyžařský instruktor Diestl (výborný odbarvený Brando) věří nacismu, věří ve sjednocení Evropy, ale v průběhu let si prochází peklem i osobní krizí, když vidí realitu gestapa, nadřízených, nenávist lidí, zbytečné zabíjení a ve finále i peklo koncentráku. Židovský knihovník (fantastický Clift) chce vstoupit do armády, aby dokázal sobě i své dívce, že není jen nesmělý mladík, čelí brutální šikaně a stává se hrdinou. A konečně broadwayský zpěvák (slušný Martin) se vyhýbá armádě a poté boji jak může, čelí opovržení své přítelkyně a nakonec nachází odvahu. Válka je tu opravdu ze všech stran včetně výborných akcí (noční obrana domu, čistka v Africe), bombardování Londýna a nechybí ani hrůzné osvobození koncentráku. Všechno tohle táhne film nahoru, bohužel ta stopáž je opravdu šílená. Nevím proč si každý druhý režisér koncem 50. let myslel, že musí mít aspoň 3 hodinový film. A navíc třetinu stopáže tvoří ale neskutečně moc romantiky, řeší se vztahy, úlety, lásky, Brando tu balí hned tři ženský. Nebýt toho, byl by film kratší a mnohem lepší, takhle je to taktak na 4* a to hlavně díky výborným hercům. A finální střetnutí v poslední 3 minutách také nepotěšilo i když jinak to asi dopadnout nemohlo.

Film zaujme hlavne hviezdnym hereckým obsadením: Brando, Clift, Snell, Martin, v menšej roli mladý Van Cleef. Z dvoch liniek z dvoch rôznych táborov, ktoré sa (sčasti) navzájom stretnú iba na začiatku a na konci, bola pre mňa zaujímavejšia tá v Európe s Brandom. Pokus o prerod nacistického vojaka nebol síce takým, akým by sme ho čakali v dnešnej dobe, vo svojej dobe (13 rokov po vojne) to ale asi bolo netypické. "Americká" linka bola viac romantická a zaujala skôr pobytom vo výcvikovom tábore. Mužské oko zasa potešili viaceré pekné herečky. Nepotešila obria stopáž - zostrihanie by len pomohlo.

Vyťažili z toho koľko vedeli, chceli či mohli. Koniec koncov ani predloha netvorí pilier svetovej literatúry, je "iba" hrdým zástupcom vydarených vojnových románov, poľahky stráviteľnou, veľkolepou a predsa civilnou drámou s dobrodružnými prvkami a povinným humanistickým vyznením. Viac než pochopiteľné vypustenie niektorých línií a šťastný koniec mi tak nakoniec vadia zmeny v charaktere nemeckého dôstojníka Christiana. Chápem, že v roku 1958 už boli USA s Nemeckom kamaráti, ale vidieť Marlona Branda stvárniť taký plastický portrét, aký je v predlohe, tú zmenu, akou si Christian v knihe prejde, to by už len bolo niečo! A môžeme si byť istí, že Brando by to ochotne dal, až by sme skučali blahom.

Když jsem chodil do školy, patřily (proti)válečné romány Mladí lvy, Hlava XXII a Král Krysa (ale i další) k povinné četbě - a s filmy to bylo podobné. Zatímco první dva romány jsou (musely být) pro svůj rozsah značně zredukovány a bylo z nich zachováno jen základní dějové a psychologické schéma, Krále Krysu se podařilo převést na plátno asi nejlépe. Tmavý Indián Marlon Brando v roli plavovlasého důstojníka Wehrmachtu a další mladí lvi (koho je možno mezi ně počítat?) na druhé straně procházejí válkou jako přerodem: někteří k lepšímu (to budou asi ti naši lvi) a jiní k horšímu (to budou asi ty krysy). Postavit člověka do situace, kdy musí poslouchat, a přesto nedokáže přestat vnímat, cítit a myslet - to je to obecné zlo války.

Reziser Dmytryk /The Cainy Mutiny s Hampry Bogartom, western Warlock/ natocil celkom slusnu, a nadpriemernu protivojnovu dramu. Divak sleduje pribeh dostojnika Christiana Diestla /Marlon Brando - The Men, Viva Zapata, neskor aj KMOTR/, okrem neho sledujeme aj mladeho barmskeho Zida Noah Ackermana /Montgomery Clift - Red River 1948, I Confess/ a divadelneho umelca Michaela Whiteacra /Dean Martin - Rio Bravo, Bandolero 1968/. Vsetky tri postavicky prejdu utrapami vojny, a na konci po skonceni utrap uz nikdy nebudu takymi, aki boli na zaciatku, ci uz Christian Diestl, ci uz Noah Ackerman alebo aj Michael Whiteacre. A uz nikdy nebudu taki akymi boli pred vojnou ci uz po psychickej stranke, ale aj po fyzickej stranke /zranenia/. Okrem spominanej trojice treba spomenut aj vybornu Hope Lange /Death Wish 1974/ a Barbaru Rush /Hombre 1967/. Videl som tu aj Maximiliana Schella /Judgment at Nurenberg 1961, Zelezny kriz 1977/. Vojnovych scen je malo, naopak hodne to pripomina spolocensku konzervacku, teda najma v strede filmu. Uprostred tejto spolocenskej konzervacie sa reziser sustredi na vykreslenie psychologickeho profilu postav. O ono mu to aj ide, a to tak, ze dobre. Nuda sa sice dostavila- najme v strede filmu sa dohromady nic nedeje - ale ja som od prirodzenia tolerantny, takze to tolerujem. Po filme Streetcar named Desire dalsia chutovka Marlonom Brandom : 80 %