Joyuu-rei (1996)

Moc se tam neděje, nic vás nepřekvapí, nic nevyděsí, atmosféry si nevšimnete, ale taky to jistě nikoho neurazí. :)

Už v počátcích své tvorby ukázal Hideo Nakata, že má cit pro momenty, které vyděsí diváka natolik, že se bojí i jen vystrčit prstík z gauče, aby si rozsvítil v pokoji světlo a zahnal nepříjemně fyzický pocit strachu, který se mu během filmu usadil v oblasti okolo žaludku. Je tu sice znát, že ještě nemá v malíku ty správné postupy a film tak občas na své cestě maličko škobrtá, tu pádí příliš rychle a tu se zase naopak trochu vleče, chtělo by to navíc lépe vykreslit postavy, aby vzájemně nesplývaly, ale celkový výsledek je natolik působivý, že mi nedělá problém všechny zmíněné neduhy omluvit. Ale chtělo to pro správný efekt ukončit dřív, závěrečné cca dvě minuty byly navíc, sice ponechají příběhu patřičně tajuplné pozadí, ale závěr mohl diváka přece jen vyděsit ještě o něco víc.(16.07.2014)

Konec 20. a brzký začátek 21. století je nenávratně pryč a tak v současném moři laciných CGI 3D paskvilů tento poctivý horor zlaté éry asijského hororu působí až skoro svěže. Absolutně minimalistická klasika včetně přesně padnoucí štíhlé stopáže. K smrti sice nevyděsí, ale mráz po zádech spolehlivě přivodí. A to je bohužel mnohem víc než by se dalo říct o drtivé většině současné produkce.(22.06.2014)

Snad každé filmové studio je obestřeno nějakou legendou a některé ve svých útrobách, potažmo v podkroví, skrývají staré duchy. Nakata ve svém prvním celovečerním filmu buduje atmosféru skutečně pomalým, staromylským způsobem, ale jakmile začně kulminovat, spolehlivě dokáže vyvolat příjemné mrazení v zádech. Svou lyričností navíc nedá nevzpomenout na kaidan filmy.(16.07.2012)

Jeden z prvních hororových filmů Hideo Nakaty. Tradiční japonská duchařina naroubovaná do filmového prostředí. Bohužel tempo snímku je zoufale pomalé a i to minimum strašidelných scén nebylo dle mého vůbec využito. Výsledkem je pomalý a nevýrazný mysteriozní film, u kterého není problém usnout nudou.(04.11.2010)