Jezdci (1971)

Drama zachycující život na venkově v současném Afghánistánu a lásku Afghánců ke starobylému tradičnímu sportu podobnému koňskému pólu. Na 70 mm filmový pás natočené drama, které svojí vizuální stránkou převyšuje sociální drama jeho hrdinů. Promítáno roku 1974 v Brně v kině Scala /tehdy Moskva/ krátce po dokončené jeho rekonstrukce na projekci 70 mm filmů s plastickým zvukem.

John Frankenheimer se rozhodl natočit afgánský film a filmařsky se mu to povedlo, jen nechápu proč. I před mudžáhedíny, Talibanem a Al Kaidou to byla barbarská země, kde kdyby občas neprolétlo letadlo a neprojelo auto ani nepoznáte, že není 15. století. Ty jejich sporty jsou také barbarské hlavně ke zvířatům a hrdina je arogantní pitomec (s tou nohou je to na Darwinovu cenu). Nebavilo mě to a jediné co mě napadalo, že podobné dárečky se středověkou mentalitou si vozíme do Evropy.

Silný příběh, silný vizuál, charismatická ústřední dvojice otce a syna. Samotné zpracování poněkud vázlo. Motivace Omara Sharifa, coby zhrzeného lehkovážníka, marnícího svůj život sebestřednou hrdostí a pýchou, je zde divákovi (zřejmě nechápavému) vysvětlována zbytečně polopaticky. Cestu, tolik nebezpečnou a bolavou, si pro sebe urozený syn vybírá sám nejen jako trest, ale jako cestu jedinou možnou, jedinou, která momentálně dává jeho dalšímu životu smysl, pokud nechce po návratu domů upadnout do starých kolejí zbytečnosti a zmaru. Nebýt toho kýčovitého způsobu vyprávění, muselo by se jednat o kultovní snímek, takto bohužel iba priemer.

I stateční jezdci na divokých koních v afgánských pouštích prožívají svá lidská dramata... Jeden z klasických snímků pana režiséra nabízí opět velký zážitek s poutavým vtažením do zvoleného prostředí a životů postav, tentokrát v hodně vzdálené kultuře v jižní Asii. "Buzkaši" turnaj mne zde bavil stejně, jako formulové závody vGrand Prixnebo parašutistická vystoupení vThe Gypsy Moths. Příběh dávající opět prostor k dlouhým napínavým akčním pasážím obohatil Frankenheimer tentokrát (vedle exkursu v podobě různých etnických rituálů) silným rodinným dramatem. Skrze pohledy na dechberoucí cizokrajní exteriéry a nebezpečné zápasy jezdců se s každým dalším bolestivým zvratem pro hlavní postavu Uraza (bolestivým ve většině případů spíše fyzicky) dostáváme až k silně psychologickému prohloubení vztahu mezi otcem a synem divokého kmene. Vzájemné komorní dialogy jsou napsány a sehrány hlavními protagonisty tak působivě, že nepůsobí nudně ani v konkurenci scén s atraktivními zápasy či závěrečného Urazova artistického vystoupení.,,Jel jsi někdy tou starou cestou? Velké nebezpečí, takové nebezpečí, jaké tys nepoznal."/,,Já jsem poznal něco horšího. Znám bolest a výčitky. Bezútěšný pláč pro syna ztraceného mou vinou..."90%

Tak si Frankenheimer opäť chcel vyskúšať nové príťažlivé prostredie a nakrútiť po Grand Prix opäť v podstate športový film. A vyšlo to celkom dobre, filmov o afgánskych jazdcoch na koňoch som popravde veľa nevidel, odvážne tipujem, že Jazdci sú úplne prví. Len mi tak trochu pripadá, že aj napriek určite zopár presným charakteristikám tohto spôsobu života na Blízkom východe Trumbo píše a Frankenheimer točí predovšetkým exotizujúce dobrodružstvo pre široké publikum. Každopádne samotné akčné, respektíve jazdecké scény sú super a baranie zápasy detto.