The Iceman Cometh (1973)

Od prvních minut jsem se pro to nadchnul, protože to vypadalo jako koktejl oblíbených ingrediencí. Film podle divadelní hry odehrávající se v jednom pajzlu plnym postav, které už dávno vzdaly život a jen se celý dny uchlastávaj něčim, po čem by méně zkušenej piják třeba i oslepl. První hodina mě bavila velmi a nabyl jsem z toho dojem takových misantropickýchDvanácti Rozhněvaných Mužů. <Tam se totiž odhalují předsudky a malosti až se lidskému životu přizná hodnota a ukáže se, že za ní má cenu bojovat.Ledařova Kometaty malosti rovněž odhaluje, ale na konec přijde s tím, že jediným osvobozením je přiznat si své limity a umřít. ___Film však má 4h stopáž a ač začne to slibně, ale od druhé půlky to na mě chvílema působilo poměrně uměle a v závěru už mě docela ztratil: To je dáno konflikty, které se v tom jednom prostoru hospody řeší. Aby komorní film fungoval, musí ty konflikty látky být dostatečně nosné a kompaktní. PostavaRoberta Ryana(známý zWild Buncha zemřivší ještě před uvedením tohoto filmu) mě zprvu velmi zaujala, protože se jedná o pesimistu, co jen čeká na smrt a čas si krátí chlastem a glosováním okolních zoufalců. Čekal jsem, že za jeho popřením života bude nějaká nosnější filosofie, jenže film poměrně rychle odhalí, že to je jenom jeho póza a že se ve skutečnosti bojí umřít stejně jako se bojí žít. Většinu filmu ho pak někdo nutí, aby si to přiznal, jenže odmítá, protože ne a ne k tomu najít odvahu. Dále... Pokud se v takovém filmu řeší něco mimo prostor zasazení, musí to něco odhalovat o přítomných postavách. Můj dojem je však takový, že se kolikrát zdlouhavě řeší překotná expozice, které si žádá příliš mnoho času, nemá náležitou lehkost a ani mi moc neumožnuje se na daný konflikt napojit. Konkrétně postava mladéhoJeffa Bridgesehraje postavu, která je synem ženy, kterou kdysi milovala postava Roberta Ryana. Mladík u bývalého partnera své ženy hledá pochopení, ale ten ho neustále posílá do hajzlu a říká mu, že pro něj už nic neznamená. Mladík ale přesto pokračuje, často zneguje, co říkal před tím, protože je mu hanba přiznati své důvody a na konec tak nějak odhalí, co a proč udělal, než ho v hospodě vyhledal a proč je tak strašně citově rozladěnej. Problém je, že bych to mnohem radši viděl, než takhle překotně poslouchal, pak by se ale film neodehrával jen v tom jednom prostoru zaflusanýho baru. Cítil jsem též, že to jeho vyprávění je dáváno spíš divákovi než postavě, které ho ale směřuje. Tahleta linka mi tedy přišla poměrně špatně napsaná. Vzhledem k tomu, že mě postava mladíka nijak nebavila, tak mi bylo i fuk, co a proč udělal. Myslím, že když máme komorní film o bandě pasivních zoufalců, tak je těžký mezi nimi vytvořit nějaký nosný konflikt a dramatický rámec. Zde se to řeší tak, že čekají na jednoho známého (Lee Marvin), který pajzl 2x ročně navštíví a všechny opije na vlastní náklady. Tentokrát však přijde s tím, že už nepije, že se změnil a že hodlá zachránit i všechny štamgasty. Chce je donutit vzdát se svých nerealistických snů, přiznat si svou bídu i slabost a konečně osvobodit se... Nefunguje to však ani zdaleka tak, jak si představoval, protože většina lidí volí iluzi před těžkou pravdou. Po vší té snaze pak v závěru pronese dlouhý monolog, kde vysvětlí, jakým byl člověkem a jak to měl se svou ženou a co se mezi nimi stalo. Bohužel to ve mně nevzbudilo žádné napětí ani údiv. Jednalo se jen o další zdlouhavou expozici, kde jedna postava osvětluje svou minulost dalším postavám, které to moc nezajímá. Ty konflikty/příběh a vyprávění mi teda v klíčových bodech docela drhly, ale po většinu času jsem se bavil. Pozitivem je, že film funguje v jednotlivostech. Je tam řada dobrých dialogů a postav, které mezi sebou mají dobrou dynamiku. Bavil mě třeba mrzutý majitel baru, kterého hrajeJiří Voskovec.

Frankenheimera vnímám jako režiséra komorních akčních filmů, kde je akce sice skvěle zrežírovàna, ale není alfou a omegou snímku, to jsou vždy psychologickě profily postav a hlavně poctivà filmařina. Tentokràt opustil svoji známou pozici a vydal se na výlet do ranku ryzího konverzačního dramatu. Vzniknul film o závislosti. Nikoliv o té snadno na první pohled rozlišitelné zàvislosti na alkoholu, ale především o až patologické závislosti znovu a znovu si podělávat život a zabředat hloub do bažiny, z níž už není návratu. Čtyři hodiny příprav končících mocnou závěrečnou katarzí vyčerpají zřejmě každého divàka. A odměnou za vysilující sledování bude jen a pouze deprese. Skvěle sehrané, skvěle natočené, etrémně těžko koukatelné.

Velkolepé zhledání štamgastů v hospodě po dalším roce, nebo-li čas opíjení. Pár hodin v bujařém zapomnění na všechno negativní za doprovodu sklenek alkoholu. Rozjede se po příchodu oblíbeného šéfa zábava? Nebo žeby konečně chvíle rozumného zúčtovaní se svou minulostí a svědomím? ... Televizní dramatická tvorba mne coby specifická oblast kinematografie už nějakou dobu poměrně zajímá a jsem rád za každý další viděný kousek i ze zahraničních končin. Poznatek o existenci něčeho jako bylo The American Film Theatre (1973-1975) je v tomto směru zajímavý i překvapivý zároveň aPříchod ledového mužecoby první vlašťovka v pořadí z této série je teda ale opravdu vysoký, fajnšmekrovský level. Režiséra Frankenheimera jsem měl dosud spojeného především s několika zdařilými akčními snímky, nicméně zde dokazuje svoji všestrannost výhradně komorní studiovou inscenaci podle divadelní hry. Provedení na ploše čtyř hodin by si zasloužilo pár zásahů ve střižně, nicméně já si to, ač s rozdělením na více částí, poměrně užil. Některé scény jsem si během projekce přetáčel nazpátek a dával si je opakovaně, abych plně vnímal jak obsah všech replik v titulcích, tak herectví dotyčných protagonistů. Především Lee Marvin coby hlavní ztroskotanec na pouti člověka se zmarněným životem tady opravdu exceluje, s jeho trochu pozdním příchodem to tady žije! Ať už pozitivně ve znamení vtipu a podmanivé charismy stařičkého muže v slaměném kloboučku, nebo v depresivním podtónu vyřizování si vzájemných účtů s pocity na dně, Marvinův strhující výkon zakrývá i méně výrazná místa celkového provedení jedné tragikomedie, z níž na konci zbylo jenom hluboké drama. Dlouhé a vyčerpávějící, chuť na případnou reprizu přes všechny kvality neočekávám.85%

Velká očekávání vystřídané zklamáním. Toto je příklad naprostého selhání dostat tuto divadelní hru do filmového formátu. Herec může být sebetalentovanější, ale pokud má být tu zpitý do němoty a v dalším okamžiku všechny oslňovat něčím filosoficky hlubokým, pak nelze věřit ani nos mezi ušima. Nudné, nic neříkající, staromódní a neaktuální, uondané, uměle až roboticky kašírované tlachání, které dnes už nikomu nic neřekne.

Víc než o film tu jde o záznam divadelní inscenace jen nepatrně posunuté do filmového žánru. Hlavní záměr - zachytit výtečnou hru výtečného dramatika s výtečným hereckým obsazením - byl určitě naplněn beze zbytku. Pokud by někdo pochyboval o tom, že hraný film je skutečně syntetickým uměním srovnatelným ve všech ohledech s kterýmkoliv z klasických uměleckých žánrů, zde nalézá nad jiné hmatatelný důkaz. Ne náhodou mi celou atmosférou a sevřeností místa, děje i času velmi připomíná podstatně starší dílo DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ. Jiří Voskovec tu snad má technicky menší plochu, ale podává svůj standardní umělecký výkon. Shoduji se s těmi, kdo zastávají názor, že jakákoliv stopa z amerického období Voskovcova života je v našem prostředí mimořádně cenná. I vybroušený šperk nemusí vždy prvoplánově zářit. O to cennější a trvalejší je každý pablesk, který vyzáří. Pro ty, kteří chtějí a jsou s to rozumět a chápat.