Jeptiška (2013)

Velký problém je, že jsem kdysi viděla RivettovuJeptiškus Annou Karinou v hlavní roli, a  dodnes si ten pocit pamatuju. Nové zpracování na mě tak působí poněkud mdle. Celé vyprávění se nese v jedné emocionální rovině, bez ohledu na to, co Suzanne zrovna prožívá... A kvůli tomu mi byl její osud vlastně úplně lhostejný.

Večná škoda, že sa nikde nedá pozrieť verzia z roku 1966 od Jacquesa Rivetta, lebo podľa všetkého je ešte lepšia, ale pre túto chvíľu to neprekáža. Čo sa týka predlohy od osvieteného encyklopedistu Denisa Diderota, nič iné ako protikatolícky sentiment sa nedalo očakávať. Avšak v úplne prijateľných medziach. Nejako nemôžem postrehnúť to pomalé tempo, o ktorom tu mnohí hovoria. Naopak, celá štruktúra a výstavba tohto filmu je bezchybná a monumentálna. O výbere herečiek ani nehovorím, hlavná hrdinka vyzerala ako svätica, ktorá zároveň túži poznávať radosti života. Matka predstavená druhého kláštora je tiež vybraná skvele, jej náklonnosť k vybraným mníškam je doslova elektrizujúca. Jediné kastingové zaváhanie vidím v osobe mladej matky predstavenej, ktorá vzhľadom na svoje postavenie vyzerá až príliš rajcovne. Zo zle vykúrených kláštorov aj panských sídel doslova presakuje nepríjemný chlad, z kostýmov emanuje pre zmenu nezdravý pach, no proste všetko tak, ako má v historickom filme byť. Pre mňa dokonalý film!

REziser Guillaume bol az do tohto filmu u mna len zrucny rutiner bez vyraznejsieho taléntu. Soukromé zalezitosti, La Clef 2007 a Cette Femme - la boli len zrucne natocene priemerne filmy, ktore ani slavu nezaznamenali mim o rodnej Francie. Potom Reziser natocil  tu koninu Le Concile de Pierre, to bol hnoj regulerny, snad asi zo vsetkych uhlov pohladu. Tuna sa reziser predviedol, ona mala tazky zivot, tak sla do krestanskeho klastora. Film uspesne zobrazuje tvrdy, drsny zivot cernoprdelnikov v klastoroch. Opat je predstaveny muzskeho klastora, abatisa zas zenskeho klastora, Klastorny zivot  sa riadi v KR svete 5 - imi regulami - svateho Basilea, sv Benedikta, Frantiska z Assissi, Tomasa Akvinskeho a Ignaca z Loyloly  : 77 %

Rodina, zruinovaná vyplacením věna dvěma starším dcerám, musí tu nejmladší šoupnout do kláštera, nedá se svítit. Ona nebožačka se po marných pokusech o vzpouru ocitá ve spárech dvou pošahaných matek představených. Nejprve je to bigotní sadistka, kterou po měsících šikanování vystřídá pološílená lesbičanka. Vše nakonec vyřeší deus ex machina v podobě bohatého markýze, dívčina pravého (a tajného) otce. Ještě že už končí baroko a pomalu nastupuje věk osvícenství, jinak by příběh nejspíš dopadl tragičtěji. Poněkud mdlá a nepříliš záživná televizní inscenace, tak trochu červená knihovna kombinovaná s antireklamou na katolickou církev, bez výraznějšího emočního náboje, ozvláštněná snad jen Isabellou H. v roli vilné abatyše, tedy v typu role, které jí sednou nejlépe.

Jeden z nejlepších filmů poslední doby. Už je to dávno, co jsem četl Diderotovu Mnišku a pamatuji, že jsem si ji v srdci odnesl navždy. Jen mám pocit, že v originále se mladá jeptiška nezachrání... Děj se odehrává v 18. století, ale to mu neubírá žádného poselství pro současnost. Diderot jasně ukázal, jaký byl skutečný život v ženských klášterech té doby, jak odporuje zasvěcení života bohu lidské svobodě, jak zkostnatělý je svět víry. Pauline Étienne je skutečně velmi nadějnou herečkou. Děj je bohatý a má spád, přesto však dovolí člověku, aby se při něm pohroužil do vlastního přemýšlení. A takové mají být správné umělecké filmy. Bezesporu pět hvězdiček.