Jako kouř marihuany jsou verše básníků (2001)

"...zoufalství, kterému se říká moudrost..." Podle Erika Eriksona prochází člověk celkem osmi životními stádii, v každém řeší nějaký konflikt, ze kterého ideálně vytěží jednu ctnost přiměřenou věku. V osmé fázi dochází ke sporu, jehož výsledkem má být získání životní moudrosti v opozici k zoufalství z blížící se smrti. Přes všechnu úctu k jednomu z nejcitovanějších psychologů 20. století se odvažuji říct, že Jaroslav Seifert to vyjádřil lépe. Milovaný básník, jeden z posledních vskutku "velikých" českých poetů. My jsme zvládli už jen přivést poezii na mizinu, na okraj veřejného zájmu.

Poetický snímek s využitím textů ze Seifertových posledních básnických sbírek, dobových záběrů z historie našeho národa i promluv samotného básníka. Dojalo mne jeho vyznání se z lásky k básníku Holanovi ("měl jsem ho rád pro jeho osamělost"), z celoživotní lásky k Praze (Kdykoliv zadívám se na Prahu— a dívám se na ni stále a vždycky bez dechu, protože ji miluji —, obrátím mysl k Bohu... abych mu poděkoval... Až budu jednou umírat — a bude to již brzo —, ještě mi bude ležet na srdci úděl tohoto města), stejně jako jeho bilancování v závěru života a úvahy o blížící se smrti. - Včerejší výročí: 29 let od básníkovy smrti.

Krásné, překrásné, čarokrásné. Samozřejmě spíše smutné, ale rozhodně ne rezignované. Co se však týče mě: neříkám, že je mi strach z nebytí zcela neznámým pocitem, ale vzhledem ke svému věku stále raději sahám po Mamince nebo Písni o Viktorce. Této nadmíru povedené montáži však patří všechna čest, a to i z čistě filmového hlediska.

Úžasné básně velikána Seiferta, ke kterým je přidána nádherná audiovizuální kompozice.

Ach, pane Seiferte - tak nádherná vyznání k Praze, k vlasti snad nikdo nenapsal. Nádherný pořad, včetně doprovodných obrázků.