Idiotka (1977)

"Zdá se, že je to naprosto jasná záležitost. Banální případ z periférie jakých bývají stovky. Dívka, kterou najdou v bezvědomí vedle jejího milence, to je jasný případ…"Josefína Lantenay  je vskutku "případ":"Rozumu to nemá ani za mák, ale srdce má dobrý..."Jiřinka Bohdalová ve své typické a přesto tak neodolatelně roztomilé poloze. Když sledujete tu její prostoduchost, chce se Vám místy smát i místy brečet a někdy byste dotyčnou za tu její naivitu snad i chtěli praštit. Hereckých poloh zvládne Jiřinka opravdu hodně. Role soudce skvěle pasovala k Petrovi Kostkovi. Elegán každým coulem a hlavně, jak se v průběhu děje ukáže, se silným smyslem pro spravedlnost.

Achardova divadelní hra, oscilující na pomezí burleskní komedie a kriminálního dramatu, je nejen detailní introspekcí hlavní protagonistky, která je, jak se záhy ukáže, skutečným prosťáčkem se srdcem na dlani, ale také vděčnou příležitostí pro herecké hvězdy. Obsazení Jiřiny Bohdalové do role věčně dojímavé a dojímající ženy, která se omylem stala součástí zločinu, se rozhodně neminulo účinkem; to samé lze konstatovat i v případě Petra Kostky, Květy Fialové, Josefa Beka a Oty Sklenčky, herců, kteří se v duchaplných konverzačních hrách, jakou je právě Achardova Idiotka, pohybovali s nezvratitelnou jistotou a grácií.

Soudní konverzační drama, v němž prostoduchost vítězí nad vzdělaností. Místy třeskutá fraška přechází do kriminálního dramatu.

Prevelice spravedlivy vysetrujici soudce, inu, proc ne.. klasika v podani klasiku!

Mezi neduhy stáří (komplementárně spojené) patří neschopnost udržet myšlenku, neschopnost myšlenku opustit a - neschopnost včas odejít. Skvělý (a zároveň tragický) příklad: J.B. v roce 1977 a dnes...